Někdy jediná možnost, jak děti přimět k úklidu pokojíčku, bylo pohrozit: „Milánkové, jestli se do toho teď nedáte, nebude Studio Kamarád!“ A trapnější než prošvihnout nedělní pohádkové televizní pásmo bylo pro dítě v 80. letech snad jen nevlastnit jediný výtisk časopisu Čtyřlístek nebo solidní hrst céček. Rodiče ještě dřímali, ale pro děti spuštěním knoflíku na černobílé Tesle už další socialistická neděle začala. Všechno bylo, jak mělo být: potvůrka Muf kul pikle proti naivním Jů a Hele, kteří „čarovali“ jednu pohádku za druhou… Nebylo bolestnějšího okamžiku, než když po dvou hodinách přišel čas loučení. Na plyšové kostce seděl ve studiu nenápadný chlapík a fungoval mezi všemi těmi chlupáči neznámého pohlaví jako zástupce lidské říše. „Dospělák“ Jiří Chalupa (62), tvář televizního dětství dnešních třicátníků.
Přestože je to pán vcelku nenápadný, klábosení s rozšafnými loutkami v psychedelických dekoracích od výtvarníka Stanislava Holého mu vyneslo nehynoucí popularitu. „Dennodenně mě někdo zastavuje a říká: ,Ježkovy oči, já na vás vyrost’!‘ Je to bezvadný, i když mi to připadá zvláštní. Vždyť já jsem takový unavený člověk…“
Mně ale přijde,, že vypadá úplně stejně, jako když mi bylo šest, působí nesmírně laskavě a je prostě celý až podezřele hodný. Říká mi „dítě moje“ a poslouchá s pozorným úsměvem. O to víc mě překvapuje, že je jeho kancelář na Kavčích horách dost strohá. Žádné kreslené obrázky a jiné dětinskosti, ozdobu tady tvoří jen houšť kytek. „Možná je to proto, že jsem permanentně na odchodu z televize. Tak si to tady nijak zvlášť nezútulňuji. Můj sen je být na volné noze a jenom si psát pohádky nebo knížky,“ říká veterán, který je v České televizi už osmatřicátým rokem.
Vezmou chlupatý šílence?
Jů a Hele se oslovovali „kolego“, zdvořile si vykali a na děti přibité u televizních obrazovek mávali zelenou a oranžovou packou s něžným „kamarádi, máme vás rádi!“. Byla to tehdy prostě pecka. Jiří Chalupa ale není jenom otec zakladatel Studia Kamarád, nýbrž stojí i za dalšími polistopadovými pořady pro děti. V roce 1987 zmizel z obrazovky a místo moderování se už věnuje jenom práci dramaturga. „Lidé v osmdesátých letech neměli v televizi moc na co koukat, takže se utíkali k pohádkám, dětským žánrům, proto se na Studio Kamarád často dívali i rodiče. Nevěděli jsme na začátku, jestli to lidi vůbec vezmou, když jim tam dáme takový chlupatý šílence, ale ohlas byl okamžitě jednoznačný. Najednou jim někdo z televize říkal něco normálního, dalo se říct třeba ,blbej‘, což jinak bylo nemožné.“
Nakonec ale soudruhové stejně pojali názor, že loutky moc křičí, děti kazí a vůbec jsou nějaké drzé, a tak je pár let před revolucí zakázali. Muž, který napsal pohádek (Princové jsou na draka, Co takhle svatba, princi nebo Trampoty vodníka Jakoubka a desítky dalších), že by před ním smekla i Božena Němcová, nejdřív studoval matematiku. Když ale viděl, že všichni kolem jsou „strašně zahloubaní a ponoření v rovnicích“, raději to přesně po deseti dnech vzdal. Dostal se na medicínu, ale předtím ještě dva roky dělal sanitáře ve špitálu. „Poznal jsem i naprosto šílený situace, kdy vám někdo zemře ve výtahu nebo vidíte člověka, který vypil kyselinu, chce to vrátit zpět, ale už to nejde,“ vypráví Jiří Chalupa usazený v křesle ve své kanceláři. Po dvou letech na medicíně, stále nespokojen, zamířil na FAMU a pak se dostal do Československé televize. Místo bylo jen v dětské redakci, ale to se Jiřímu líbilo. Rok 1971 líčí až idylicky: „Už když mi bylo sedmnáct, dělal jsem pro děti s klukama na chatě divadlo. Navíc v té dětské redakci, přestože politicky byla doba tvrdá, byli naprosto úžasní lidi, apolitičtí, a pokud tam přišel někdo nasazený, tak ho ta redakce vždycky časem vytěsnila.“ Nedělní pohádkové pásmo, které dostalo název Studio Kamarád, vzniklo s myšlenkou, že to bude prostor jen pro děti, kam se budou moci uchýlit a někdo s nimi přes obrazovku bude vést dialog a naslouchat jejich problémům. Inspirace přišla z Ameriky, kde už tehdy v podobném formátu pod názvem Sezamová ulice frčely postavičky muppets s nosíky jako bambule a proříznutou pusou. „Stanislav Holý ale svoje Jůheláky stejně vymyslel, aniž by muppeťáky viděl. Podobnost byla čistě náhodná. Oni mají vizuálně české rysy, o těch povahových nemluvě,“ směje se Jiří Chalupa. Jů, Hele iMuf se „narodili“ v roce 1980, Muf o čtrnáct dní později než ti dva.
Loutky vyznávaly jednotnou filozofii: vždy stát na straně dětí, někdy třeba i za cenu drobné odbojnosti proti dospělákům, a obklopit děti pohodou a pocitem bezpečí. I vykutálený Muf byl vlastně dobrák. Zato nechutně samolibý Hary Šoumen některé z nás iritoval natolik, že jsme při jeho výstupech odcházeli od obrazovky...
„Muf je tvrďák jenom na povrchu, jinak je hodný. Pohádkový palouček, kde žijí ty postavičky, je taková rezervace stoprocentního dobra, které není ničím zlým ohroženo. Jejich výhoda je, že nejsou ani lidé, ani zvířata, ani skřítci, je to svébytný druh, který si cokoliv, co se mu postaví do cesty, přebere po svém,“ říká tvůrce Jůheláků. Když jednou televize připravila setkání dětí s loutkami v pražských Ďáblicích, přišla diváků taková mračna, že se Jů a Hele dali na úprk. Nějací dobří lidé si je vzali do bytu v paneláku a schovali je na balkon. „Jako by přijeli Beatles,“ říká Chalupa.
Po revoluci už se dramaturg na obrazovce neukázal, a líto mu to není. Nejradši ze všeho stejně píše. O tom, jak nezapomenutelná je jeho tvář, se ale přesvědčil na Staroměstském náměstí v roce 1998, když se slavilo vítězství českých hokejistů v Naganu. Rozjařený dav si Jiřího Chalupy, který tudy zrovna kráčel, všiml, udělal mu místo a začal skandovat: „Jirko, děkujem!“
Co s pubertou?
Nemůžu se nezeptat, co si český pohádkový nestor myslí o tolik zatracovaných i uctívaných Teletubbies. To, že jsou „přiblblí“, mu vůbec nevadí. „Na dětském festivalu jsem viděl dánský film, který byl hraný, asi desetiminutový. Holka sedla do vlaku, jela k babičce. Vybalila si svačinu, kousla si a to bylo celé. Já myslím, že ta jednoduchost, zjednodušení jsou pro sledování malými dětmi klíčové. Dětem v podstatě stačí málo, je to pro ně, jako by koukaly z okna, a učí se tím.“ Ostatně americký pořad pro děti Blue Clue získal svou popularitu tím, že se celý týden ráno dokola opakoval ten samý díl. Děti ho měly čas pořádně vstřebat.
Malí diváci jsou vděční diváci, zato s teenagery je potíž. Pro mladší pubescenty Jiří Chalupa vymyslel Tykadlo. „Je to pořad, který je pravdivý, děti povídají o tom, co si myslí o škole, drogách, nevěře… Kdyby se na to dívaly s rodiči, mohli by si pak společně sednout a o daném tématu si popovídat sami.“ Moderátorka Zora Jandová jezdí za dětmi do základních škol v celé republice a, jak je vidět i na obrazovce, děti jsou až překvapivě sdílné a otevřené. Pro starší teenagery byl vynalezen Pomeranč, hitparáda videoklipů, reportáže o různých extrémních sportech, rozhovory se zpěváky a podobně, ale problém podle Chalupy je v tom, že teenageři o žádný „svůj“ pořad zkrátka nestojí.
Dětská televizní zábava se od dob, kdy Jiří Chalupa vkročil na Kavčí hory, samozřejmě změnila. V 70. letech telka fungovala jako taková chytrá teta, která neustále poučovala a radila. Pro ty nejmenší bylo určeno Vysílání pro mateřské školy, kde za stolem seděla legendární Štěpánka Haničincová a do toho mudroval čertík Bertík. Větší mohli sjíždět Vlaštovku, ale jinak pohádek ještě moc nebylo a v neděli šel maximálně dětský folklor z Beskyd a podobná vzrůša. „Tehdy se to ale v celé Evropě začalo měnit. Televize se k dítěti poprvé začala stavět jako k partnerovi, jehož starosti jsou také důležité. To mělo za následek, že různá dětská pásma a pořady byly kontaktní,“ vzpomíná Jiří Chalupa s tím, že nejlépe na tom byli ve Skandinávii a ve Spojených státech, kde vznikla již zmíněná Sezamová ulice. „Vždycky, když to vidím, smekám, jak je to geniální. Je to vymakané, vtipné, kreativní. Proto ten pořad existuje už taková desetiletí,“ říká Chalupa a připomíná, že jednoduchost Sezamové ulice pramení z původní ambice „doučovat“ americké děti ze sociálně slabých rodin, které neuměly pořádně číst a počítat nebo zvládat hygienické návyky.
V době, kdy se i v Československu televize postavila na stranu dětí, vznikly převratné pořady jako Maminko, tatínku, dívejte se se mnou (dnes je na tomto principu založeno Tykadlo) nebo Příběhy modrého telefonu, kde se také řešily dětské starosti.
Tým dětské zábavné tvorby byl za normalizace ochuzen o zkušenosti ze zahraničí, ale už tehdy existovaly dva dětské televizní festivaly, v Bratislavě a vMnichově, odkud čerpal inspiraci. „Jeden náš kolega měl za manželku Kanaďanku, takže pár dílů Sezamové ulice odtud přivezl nahraných na kazetách,“ říká Jiří Chalupa. Rozhodli se ale jít českou cestou – to znamená hlavně si povídat s dětmi přes obrazovku a posléze také s těmi, které dorazily na natáčení.
Kdo nemá děti a stejně se z nějakého důvodu vyskytne v neděli v půl deváté ráno před televizí, zjistí, že současné dětské pásmo nazvané Hřiště 7 nemá se Studiem Kamarád moc společného. Panáci vystupují většinou v samostatných scénkách a program je spíš sledem různých rubrik. Děti už prý nemají takovou trpělivost, nechtějí sedět u nějakého pásma a vyžadují rychlejší střih, styl podobný hudebním klipům. „Jinak si ale myslím, že děti jsou v jádru pořád stejné. Změnil se svět kolem nich, víc vědí, jsou vyspělejší, ale neřekl bych, že jsou třeba nějak drzejší,“ myslí si Chalupa. „Nikdy mě ovšem nepřestalo překvapovat, jak přesným otiskem svých rodičů děti jsou.“
Po revoluci bylo „socialistické“ Studio Kamarád nahrazeno Studiem Rosa s moderátorem Janem Rosákem a loutkou ptáka Čau. „Zajímavé ale je, že Jůheláci se vždycky po nějaké době vrátili a i dnes ve Studiu 7 vystupují. Ať se později přišlo s čímkoliv, vždycky jsme věděli, že oni jsou lepší. Trochu nás to imrzelo, ale nedalo se nic dělat,“ říká Jiří Chalupa.
Jůhelácké slávy nedosáhly žádné polistopadové loutky jako kohout Eda, Pérák a Duchna či žížala Jůlie Dády Patrasové. Jediná nová postavička, která si získala značnou oblibu u dětí, je žlutý skřítek František z pořadu pro předškolní děti s názvem Kouzelná školka. Ta se vysílá čtyřikrát týdně a uvádí ji několik moderátorů. Popularitu u dětí si získala zejména herečka Magda Reifová, která s dětmi zpívá, a Michal Nesvadba, jenž dokáže během mrknutí oka vyrobit z pár balonků zvířátko. Zatímco tito moderátoři mohou ve vztahu k malému divákovi hrát roli maminky a tatínka, herečka Jana Hlaváčová je něco jako „babička“.
Za „socíku“ Jiří Chalupa od obrazovky děti tak trochu odháněl, aby místo zírání na televizi šly řádit ven, dneska se o dětského diváka bojuje. Konkurence je všude: DVD, kabelové televize pro děti, počítačové hry a internet. „Přesto si myslím, že moudrá televize se nemůže dítěti úplně podbízet, vždycky mu musí nabídnout něco, co potěší, a zároveň mu říct něco, co ještě neví. Když jsme po revoluci začali nakupovat pohádky v zahraničí, eliminovali jsme cokoliv, v čem byla agresivita,“ říká Jiří Chalupa. Jeho názor je jasný: v pohádkách by se nemělo vyskytovat kruté, děsivé zlo. V Chalupově pojetí je zlem spíš hloupost než čáry. Nemá také rád filozofické pohádky, před mudrováním a poučováním dává přednost nadsázce a humoru.
Vnuk Svaťák
Dramaturg se nedávno dočkal dvou vnoučat. Jedno je půlroční miminko, ale s tříletým klučíkem už je řeč. „On ví víc než já! Několikrát jsem se přesvědčil, že ví něco, co vědět nemůže. U dětí je to takové zvláštní osvícení, které je jim propůjčované, pak zmizí. Vnukovi říkám Svaťák, protože když se narodil, tak mi přišel tak úžasnej, jako by byl svatej. Jinak se ale jmenuje Milan.“
Vnuk pohádkového guru má nejraději Krtečka a Hodinu zpěvu Svěráka a Uhlíře. Děda ho ale před obrazovkou rád nevidí, protože podle jeho názoru by tak malé děti na televizi čučet neměly. Vždycky je prý lepší, když dítko poletuje venku nebo si hraje s rodiči. Když to Jiří Chalupa říká, vzpomíná, jak jednoho zimního nedělního dopoledne, v době největšího jůheláckého boomu, vyrazil s dcerou sáňkovat a zjistil, že na kopečku není ani jedno jiné dítě. Všichni koukali na Studio Kamarád.
Není člověk po celoživotní práci s dětmi a pohádkami trochu zdeformovaný? „Snad ne. Když vidím dítě, tak mi nevstávají vlasy a nešišlám ťuťuťu. Ovšem zeptám se, na jaké se dívá pohádky, to mě zajímá. A kdyby řeklo nějakou moji, tak bych ho pohladil po hlavičce, že dělá dobře,“ směje se Jiří Chalupa.
Odjakživa měl chuť z televize odejít a psát. „Já to pořád nějak odkládal, celých těch osmatřicet let, v každém případě k tomu ale dojde, už je to na spadnutí!“ Už se vidí s notebookem a sklenkou dobrého vína v milovaném Toskánsku, kde tráví své dovolené. Novou pohádku o těstovinách zvanou Nudlové království ale Jiří Chalupa napíše ještě ve své strohé kanceláři.
Americké jůhele
Barevný plyšový kožíšek, velké pusy a bambulovité nosy. Vypadají podobně, dětmi jsou milované stejně. Drzost a rozšafnost je vlastní loutkám „muppets“ z americké Sezamové ulice i českým Jůhelákům ze Studia Kamarád. Obě dětská pásma ale při svém vzniku dostala odlišné zadání. Sezamová ulice, která vznikla už v roce 1969 a dodnes byla odvysílána ve více než 120 zemích světa, se od počátku snažila nejen zabavit, ale také vzdělávat. Muppets vysvětlují dětem počty,
abecedu, hygienické nebo stravovací návyky. (Na snímku jedna z autorek Sezamové ulice Joan Cooneyová.) Pořad tak doplňoval základní školu, protože v USA byla a je spousta sociálně slabých rodin. Naopak Jůheláci na sebe nikdy podobu učitelů nebrali, snad i proto, že problémem českých dětí nebylo ani tak nekvalitní vzdělání, jako spíš citový chlad ve škole i doma a jejich nízké sebevědomí vůči světu dospělých.
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ, redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz
