Jedním ze zdrojů informací o obětech z řad sovětských vojáků je seznam na internetové stránce veteránů Střední skupiny vojsk, který uvádí 102 jmen. Historici ale zdůrazňují, že vojáci umírali nikoliv zákeřností kontrarevoluce, nýbrž (alespoň v popsaných případech, kdy byla k vyšetřování připuštěna VB) „na základě absence dodržování nejzákladnějších bezpečnostních předpisů a pro naprostou nezodpovědnost vojáků i jejich velitelů.“
Údaje o mrtvých navíc nejde nijak ověřit, či potvrdit, protože jen některé případy a jména sovětských vojáků byly československým úřadům známy. Okupační vojska tyto údaje nesdělovala a jen náhodně se dostávaly do hlášení bezpečnosti.
Z obětí uvedených na seznamu se historikům podařilo například identifikovat dvě spojené s jednou událostí, a to šéfredaktora hlavní redakce mezinárodních informací Karla Jefimoviče Nepomňaščije a redaktora hlavní redakce politických publikací Agentury poslednyje novosti Alexandra Alexandroviče Zvorykina, kteří zahynuli při havárii sovětského vojenského vrtulníku Mi-4 dne 24. srpna 1968 u obce Kostomlaty pod Milešovkou. Tuto havárii presentovala okupační propaganda jako sestřel kontrarevolucionářů těžkým kulometem.
Historici díky novým dokumentům zpřesnili počet obětí okupace 1968, bylo jich 137 |
Právě tato událost demonstruje vztah k životu bližních sovětských vojáků. Tři důstojníci z vrtulníku, s nímž havarovali, shodou okolností při hledání pomoci potkali plukovníka Jiřího Matuška, veterána druhé světové války, jemuž vysvětlovali, že „mašinka plocho rabotala“. Na dotaz, zda není ve vraku munice, odvětili, že vezli pouze letáky a ve stroji zůstali jen civilisté. Na jejich adresu prohodili: „Ať klidně shoří“.
Příkladů skutečných tragedii, které se ale kvůli ruské straně nepodařilo vyšetřit a vzápětí byly zneužity k propagandě, uvádějí oba historici celou řadu. Například V noci na 22. srpna přivezl sovětský automobil do nemocnice na Žlutém kopci v Brně vojáka, jenž utrpěl několik průstřelů. Muž zraněním přes poskytnutou lékařskou péči již v 5.00 podlehl. Doprovázející důstojník sice při rozhovoru s ošetřujícím personálem nevyloučil, že byla střelná poranění dílem kontrarevolucionářů, ale připustil, že pravděpodobně došlo k vzájemné přestřelce mezi jeho vojíny. Jméno mrtvého důstojník lékařům nesdělil. Autoři zjistili, že šlo s největší pravděpodobností o Alexandra Anatoljeviče Nabokova, který v seznamu figuruje jako zastřelený kontrarevolucionáři na hlídce.
Kniha Okupace 1968 a její oběti
Dne 14. září 1968 byl zase do nemocnice v Teplicích přivezen mrtvý sovětský vojín Anatol Sinkievič. Velitel sovětské posádky Ždanov sdělil, že vojáka usmrtil nešťastnou náhodou další z příslušníků Sovětské armády, jehož jméno odmítl uvést.
I interní materiály KGB obsahovaly spíše propagandu a nikoliv fakta. Předseda KGB Jurij Andropov tak v říjnu 1968 předložil vedení Komunistické strany Sovětského svazu Zprávu o činnosti kontrarevolučního podzemí v Československu. V té se objevují „fakta“ o údajných ozbrojených útocích na sovětské vojáky. Prakticky žádná z nich není v dostupných pramenech a svým charakterem nepůsobí věrohodně:
„V Bratislavě 22. srpna začaly kontrarevoluční živly za bílého dne střílet dosovětských vojáků v blízkosti televizního centra a rozhlasu. Dva sovětští vojáci byli zabiti a osm zraněno. V Brně byl 22. srpna zabit sovětský voják výstřelem z davu. (...) Z kasáren brigády obrany ministerstva národní obrany ČSSR byly zaregistrovány tři výstřely směrem, kde byla v sousedství umístěna sovětská jednotka. (...) Z automobilů se střílelo na sovětské jednotky na Václavském náměstí. Ve 20.30 byla zahájena palba z půd obytných domů v blízkosti štábu sovětského motostřeleckého pluku.
Ve 4 hodiny projíždělo kolem štábu vojenské vozidlo s českými vojáky, kteří začali do sovětských vojáků střílet. (...) 28. srpna se v centru Prahy před začátkem koncertu Armádního uměleckého souboru písní a tanců, určeného sovětským vojákům, rozlehla z půdy jednoho domu dávka z automatu, tvrdí materiál sovětské tajné služby.
Vysvětlení řady násilných úmrtí okupačních vojáků, uváděných sovětskou stranou, je podle autorů knihy dvojí. Buď k nim vůbec nedošlo, nebo vojáci zahynuli rukou jiných sovětských (či spojeneckých) vojáků. Schematické a
PhDr. Ivo Pejčoch, Ph.D.Vědecký pracovník Historicko-dokumentačního odboru VHÚ. Narozen 1962, vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor nejnovější české dějiny. Od roku 1990 pracoval jako šéfredaktor odborného měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 působí jako samostatný vědecký pracovník Odboru historicko-dokumentačního Vojenského historického ústavu Praha. Specializuje se na témata československé armády a třetího odboje, vývoj železné opony, problematiku perzekucí 50. let, dějiny vojenské techniky a krajní pravici v období první republiky a protektorátu. Je spoluautorem řady výstav s historickou tématikou.  Ivo Pejčoch |
fakty nepodložené vidění československých událostí v srpnu 1968 se bohužel udržuje v Rusku dodnes.
Historici logicky argumentují tím, že pokud by k „vraždám“ okupačních vojáků opravdu došlo, je těžko představitelné, že by je tehdejší Veřejná bezpečnost nezaznamenala a nezačala hledat pachatele. Nebylo by to jen profesionální selhání, ale především závažný politický problém. Údajné vraždy sovětských vojáků používala propaganda států Varšavské smlouvy jako důkazu pro ospravedlnění intervence kvůli existující kontrarevoluci v Československu. Proto by bylo doslova životním zájmem československého státu takové obvinění vyvrátit nebo případné vrahy potrestat. Že k tomu nedošlo, je dalším nepřímým dokladem skutečnosti, že se žádné další vraždy vojáků armád Varšavské smlouvy nestaly.
Výjimkou (a to i mezi ostatními okupačními armádami) je vražda bulharského zběha Nikolaje Cvetkova Nikolova 9. září 1968 u Nového Strašecí. A tu československá Veřejná bezpečnost rychle vyřešila. Vojín Nikolov hlídal u transformační stanice na letišti Praha-Ruzyně, odkud v noci zběhl. O hodinu později stopoval automobily na silnici Kladno–Praha nedaleko Hostivic. Nakonec mu zastavil fekální vůz národního podniku Vodní stavby, který řídili Milan Frolík a Rudolf Stránský. Ti později vypověděli, že chtěli pomoci mladíkovi, jehož správně považovali za dezertéra, brzy však z něj začal jít strach. ̈
PhDr. Prokop Tomek Ph.D.Vědecký pracovník Historicko-dokumentačního odboru VHÚ. Vystudoval historii na filozofické fakultě Univerzity Karlově v Praze. V roce 2012 ukončil doktorandské studium s disertační prací - Historie československé redakce Rádia Svobodná Evropa a její význam pro české dějiny“. V letech 1996-2007 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Poté v Odboru Archivu bezpečnostních složek. V roce 2008 v Ústavu pro studium totalitních režimů jako vedoucí oddělení. Od října 2008 pracuje v historicko-dokumentačním odboru Vojenského historického ústavu. V roce 2012 zvolen Poslaneckou sněmovnou za člena Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Je členem redakční rady časopisu Paměť a dějiny. Externě vyučuje na Vysoké škole CEVRO v Praze.  Historik Prokop Tomek |
Bulhar byl opilý, oháněl se samopalem a tvrdil, že na každého, kdo ho pokusí zadržet, bude střílet. Češi se ve strachu rozhodli zastavit u svého známého Jiřího Balouška, o němž věděli, že vlastní pistoli. Zastavili se u něj v Kačicích a přemluvili ho, aby vzal svou nelegálně drženou zbraň a jel s nimi. Frolík si v nestřeženou chvíli do kabiny přinesl kladivo.
Pokračovali v cestě přes Nové Strašecí, Řevničov a Nový Dům. Opilý voják seděl na pravé straně kabiny, nesouvisle vykládal o svém poslání a tvrdil, že má navíc pistoli a granáty. Češi se potichu domluvili, že mu ve vhodný okamžik seberou samopal, omráčí ho ranou kladivem a nebezpečného spolucestujícího pak rychle vystrčí z kabiny a ujedou. Využili situace, že si podnapilý Nikolov zdříml, Frolík prudce zabrzdil a rozsvítil v kabině, pak se napřáhl a udeřil vojáka kladivem. Stránský mu vytrhl samopal a s Balouškem vojína vystrčili z kabiny. Nikolov se začal zvedat a vystresovaný Baloušek se domníval, že sahá pro pistoli. Z blízkosti na něj tedy třikrát vypálil a smrtelně ho zasáhl. Samopal pak ukryli u své známé.
Mrtvé tělo objevil houbař při procházce již 10. září Veřejná bezpečnost pak zcela náhodou při kontrole v hospodě našla u Balouška pistoli a ten se přiznal, že dva týdny předtím zastřelil zběha.
