Výstava Dekadence Now! Za hranicí krajnosti v pražském Rudolfinu je nejen jednou z hlavních kulturních událostí roku, ale jistě i jednou z nejvyhraněnějších výstav, kterou Praha v posledních letech zažila.
Kdo by si však uprostřed záplavy symbolů sexu a smrti představoval duchovního otce expozice jako nějakého zvrhlého extremistu, bude při seznámení s Ottou M. Urbanem (43) nejspíš zklamán. Uvolněně působící historik umění žije poklidným rodinným životem ve vesnici Kováry pod budečských hradištěm a živí se přednášením dějin umění, po zkušenostech z amerických univerzit nastupuje od 1. října na pražskou AVU.
LN V Rudolfinu uvidíme hojně zastoupené obrazy koster, zátiší s částmi lidských těl, sadomasochistické výjevy, mužská i ženská přirození... Doporučil byste tuto výstavu mládeži, neřkuli dětem? Záleží na konkrétních rodinách, jaký vztah mají se svými dětmi. Před šesti lety jsem byl při práci na monografii Edvarda Muncha v Norsku. Měl tam zrovna velkou retrospektivu Jeff Koons, včetně cyklu fotografií z cyklu Made in Heaven s poměrně explicitní erotikou. Fragment bude součástí i naší výstavy. Do galerie přišla školní výprava a já s překvapením sledoval, že paní učitelka ty malé děti vzala i do této části výstavy a vysvětlovala jim, jak mají takové věci vnímat. Celé to působilo přirozeně a sympaticky. Mám pocit, že děti pochopí určité věci daleko lépe, když jim budou prezentovány prostřednictvím uměleckého díla. Mým dětem je dnes jedenáct a patnáct a umělecké akty vídaly odjakživa. Mohly se na cokoli zeptat a nijak je to nerozrušovalo. Je to ale opravdu individuální, proto má naše výstava u vstupu upozornění, že děti do 15 let musejí mít doprovod rodičů. Je lepší na to upozornit předem, abychom někoho nepřiváděli do rozpaků.
LN Při osobním setkání se světovými autory hororové literatury mě překvapilo, jak milí a veselí jsou to lidé - v kontrastu s jejich tvorbou. Vy jste měl možnost setkat se s řadou zde zastoupených umělců-dekadentů. Nezaznamenal jste podobný rozpor?
Ti, s nimiž jsem se setkal, byli opravdu příjemní společníci bez nějakých předsudků, řekl bych žijící docela obyčejným životem. Byla z nich cítit tolerance, respekt i hlídání si vlastního teritoria, ale s osobitým smyslem pro humor. Ani pro takového Joela-Petera Witkina není jeho dílo nějakou terapií, není to řešení nějakých vnitřních bloků, to by bylo naprosto chybné čtení jeho tvorby. Ostatně horor má k tématu výstavy dost blízko, třeba režiséra George A. Romera vnímám jako jednoho z filmařů, kteří by do toho dekadentního kontextu rozhodně patřili. O tom se snad divák přesvědčí v doprovodném filmovém programu v kině Aero.
LN Kde má dekadence kořeny? Máme je hledat až někde v baroku, kdy byly smrt a zmar velkým tématem?
Smrt nebyla jediným tématem baroka. Stephen Calloway napsal knihu Baroque Baroque, která se zabývá echem baroka v kultuře 20. století a vyzdvihuje spíše jeho excesivnost, opulentnost. V Neapoli byla letos výstava Baroque, v níž byli zastoupeni Hirst, bratři Chapmanové, Gilbert & George, zkrátka řada autorů, která je i u nás. Dekadence vychází ale z trochu jiné tradice, kterou vidím spíše v goyovském a blakeovském pojetí smyslu umění. Ta je na výstavě naznačena několika díly vycházejícími z Franciska Goyi. Chapmanové i Morimura k němu přímo odkazují. V baroku byla fascinace smrtí spojena s náboženským tématem, kdežto Goya ze smrti udělal v Hrůzách války něco, co není hrdinské, voják je tam rozbodán a pověšen jen tak pro zábavu, trapná smrt v explicitní formě. V cyklu Caprichos Goya otevřel něco, na co silně reagovali dekadenti z 19. století, a na přelomu tohoto a minulého století vidíme také podobné návaznosti. Pro někoho byla moje předešlá výstava V barvách chorobných vizuálně lehčí, únosnější. Podle mě to není vyvoláno tím, co je zobrazováno, ale zobrazovacími prostředky, které nám jsou bližší. Kdyby některé věci tady v Rudolfinu byly namalovány tradičním způsobem, nevyvolá to dnes žádný skandál.
LN Možná je nám bližší i současný kontext těch děl?
To je samozřejmě taky pravda. Já ten rozdíl v kontextu ale nevidím jako tak zásadní. Posledních dvě stě let vnímám jako kontinuum; vznik moderního státu, politické strany, volební systém, to vše tady je už od Francouzské revoluce. Na přelomu 18. a 19. století se ovšem vytváří problém individuum kontra masa. Pokud má individualita obstát, musí jít vně společnosti. To si uvědomili dekadenti konce 19. století. Nechtěli být uznávaní publikem. Uvědomovali si, že pokud jsou v banálním světě, který viděli kolem sebe, úspěšní, pak je v jejich tvorbě zásadní problém.
LN Jak s goyovskou dekadencí souvisí pop, jemuž je věnován jeden oddíl výstavy?
Jsou to subverzivní penetrace, infekce mezi kulturami. Dekadentní je přístup k věci jako takové. Dnes se fetišismus stává součástí módy, dřívější subkultura se stala popem a pop to semlel. Tady je pokus vzít si ty věci od popu zpátky. LaChapelle je módní fotograf, ale nikdo jiný nedokáže model tak dokonale zmanipulovat do situace, která je z hlediska obecné morálky těžko přijatelná.
LN Patří sem i kdysi kontroverzní kniha Sex od Madonny?
Ta měla být přechodovou částí mezi kapitolami Sex a Pop, ona to ideálně spojovala, ale ty fotografie od Stevena Meisela se bohužel nesmějí vystavovat a reprodukovat. LN Dekadenci definujete jako průnik naturalismu a symbolismu. To je vaše vlastní teze?
Tak jsem to formuloval v předchozí knize V barvách chorobných, vydané před čtyřmi lety, jako průnik naturalistických a symbolistních tendencí. Ještě jsem tam měl třetí bod, secesní ornamentální tendenci, kterou v současné době opět vidíme u nových digitálních technologií. Ty pojmy nevnímám jako směry z 19. století, ale jako způsoby zobrazení. Celá řada děl zobrazuje extrémní svět, ve kterém žijeme. Zobrazují realisticky něco, co není zcela běžné, ale je součástí skutečnosti. Nechci říct, že současné umění či kultura jsou takové, jen že existuje typ zobrazení, který se ke světu vymezuje určitým způsobem. Umožní nám určitou vizuální estetickou zkušenost. Všechna ta díla jsou ovšem především výtvarná díla, pořád se bavíme o rovině umělecké tvorby. Lidé často k uměleckému dílu přistupují čistě instinktivně emocionálně, vnímají jen, jak na ně působí. Když vidím na obraze mrtvolu, nesmím ji vnímat se stejnou hrůzou jako mrtvolu skutečnou, ale jako umělecké dílo, tedy racionálně.
LN Někdo by mohl namítnout, že současná doba, alespoň u nás v Evropě, není extrémní, ale spíše naopak, jakoby rozplizlá. Nejsou tyto extrémní vize naopak snahou o nějaký ten kopanec v době relativního klidu?
Evropská kultura už dávno nežije v ideálu bezpečí, pocit ohrožení po útocích z 11. září je zásadní a umožnil i zásadní vstupy do práv občanů. Je to možná doba rozplizlá, ale to neznamená, že není extrémní. I „rozplizlost“ může být formou extrémního tápání, extrémní neutěšenosti, absence zásadních témat... Řada děl se vrací k tradičním tématům křesťanského umění a vrací závažnost těchto témat do života. Jistě si vzpomenete na Serranovu fotografii Piss Christ, která vyvolala velké skandály a projednávala se i v americkém Senátu. Na YouTube je rozhovor s jeptiškou Wendy, která je považována za katolickou autoritu na výtvarné umění. Když se jí ptali, co říká na fotografii ukřižování Ježíše Krista ponořeného v moči, překvapivě to neodsuzovala. Řekla, že to je zobrazení naší doby, takhle my vidíme Ježíše Krista, toto jsme s ním udělali. Pochopila, jak to autor zamýšlel. Ani cyklus fotografií Křížová cesta od Hirsta s Baileym nemá za cíl provokovat, oni vzali své téma vážně a s respektem.
LN Kdy vyjde k výstavě katalog?
V průběhu několika týdnů. Termín vernisáže jsme bohužel nestihli, protože jsme dostali řadu velice špatných podkladů pro reprodukce a museli jsme tak čekat, až díla dorazí do Prahy a budeme je moci kvalitně vyfotografovat. Knihu opět vydává nakladatelství Arbor vitae Martina Součka, se kterým jsem ostatně spolupracoval na všech svých předcházejících knihách.
***
Hudební pondělí Divadelní úterý Literární středa Filmový čtvrtek Výtvarný pátek
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, Autor je kulturní kritik
