Zkrocení zlé ženy na naší první scéně a v režii Martina Čičváka nabízí divadlo doslova mrtvolné, dusící se únavně deklamačním, těžkopádným herectvím a klopotnými pokusy režiséra o vtipnost.
William Shakespeare má na kontě několik her, které jsou dnes v původním vyznění v podstatě nehratelné. Typickým příkladem je antisemitský Kupec benátský nebo třeba populární komedie Zkrocení zlé ženy, která se nyní objevila na repertoáru Národního divadla. Jejím jádrem je totiž historka o tom, jak si veronský drsňák jménem Petruchio vzal pro peníze Padovanku Kateřinu, proslulou svéhlavostí i ostrým jazykem, a velmi nevybíravými prostředky ji změnil v poslušnou loutku.
V alžbětinských dobách nebylo publikum tak útlocitné, dneska se ale už asi málokdo bude od srdce bavit tím, že manžel použije pro zlomení vzpurné ženy odpírání spánku a hladovění, tedy metodu, která se za Shakespeara používala pro krocení dravých ptáků a o pár set let později slavila úspěchy v komunistických kriminálech.
Budeme mít děťátko Shakespearova velikost však spočívá mimo jiné v tom, jak široce jsou jeho hry otevřené nejrůznějším interpretacím. Zkrocení tak lze bez velkých textových úprav pojmout jako hru o brutálním násilí na ženě, která nemá reálnou šanci se vzepřít, nebo naopak coby růžově spiklenecký příběh trochu výstřední zamilované dvojice, která se vlastně jen tak láskyplně škádlí. Klíčovým momentem je, jak zapůsobí slavný závěrečný monolog, v němž Kateřina shrnuje dobová pravidla o naprosté a bezvýhradné podřízenosti manželek svým mužům. Přesvědčeně? Ironicky? Spiklenecky? Možné je vše, samozřejmě za předpokladu, že k takovému nebo onakému vyznění celá inscenace logicky směřuje.
Pokud se touto optikou podíváme na finále inscenace režiséra Martina Čičváka, zůstaneme poněkud na rozpacích. Kateřina sice nepůsobí navzdory všemu krocení nijak zvlášť ztrápeně, mluvit však začne s tak nepřirozeným šklebem a s tak silným zadrháváním, jako kdyby místo slov plivala žáby. Jenomže když skončí, vezme z ničeho nic svého krotitele láskyplně za ruku a výmluvným „mateřským“ gestem si ji položí na břicho. Co si z toho vybrat? Čičvák se nejspíš snažil, aby finále nevyznělo jednoznačně, a poněkud přitom podcenil, že výsledkem křečovité snahy o nejednoznačnost může být divadelní eintopf, který vzdor spoustě přísad postrádá jakoukoli chuť.
Svým způsobem je však takový závěr v logice věci. Se stejnými problémy se totiž potýká celá inscenace. Režisér se snaží mermomocí ždímat humor z žertovných kostýmů, převleků nebo z hudebních vsuvek a celým večerem navíc protahuje postavy z rámcové předehry.
Po jevišti se tak neustále pohybuje nepřehledná skrumáž figur, tvořená vesele zmaškařenými a obtížně rozlišitelnými nápadníky sličné Kateřininy sestry Bianky či jejich sluhy, a do toho se ještě pletou potulní herci, lovci, Jiří Štěpnička v loveckém oblečku, psi a všeliká další havěť. Dohromady to nejspíš mělo působit velmi legračně, nevázaně, trochu karnevalově a snad i poněkud snově, ale bohužel opravdu jen mělo.
Komedie bez smíchu Čert však vem režijní koncepce. Existují inscenace, jejichž koncepce je nezřetelná nebo přímo pochybná, přesto ale zaujmou živostí, nápaditostí nebo energickým herectvím (nedávno se o tom bylo možné přesvědčit na stejném jevišti při festivalu německojazyčného divadla).
Čičvákovo Zkrocení zlé ženy je ale divadlo doslova mrtvolné, dusící se únavně deklamačním, těžkopádným herectvím a klopotnými pokusy režiséra o vtipnost. Je skličující prosedět tři hodiny na představení, které viditelně touží být komedií, a nemít přitom jediný důvod k pousmání. Zvlášť když nechybí výstupy, kdy se chce klopit oči studem; trapnost dosáhla vrcholu v rozverné homosexuální etudce Jiřího Štěpničky, navlečeného do ženských šatů a červených lodiček.
Igor Bareš se na jeviště - a do příběhu - doslova „vecpe“ z hlediště a hned v úvodním žertovném výstupu s uvaděčkou potvrdí, že nepatří mezi herce s přirozeným komediálním talentem. Nijak zvlášť výrazně však bohužel nevyhlíží ani jeho krotitel Petruchio, stejně jako krocená Kateřina v podání Pavly Beretové; tahle postava je navíc neuchopitelně roztříštěná, jakoby poskládaná scénu po scéně bez valného ohledu na to, co se dělo před chvílí a co bude za chvíli následovat. Druhá premiéra s alternující Lucií Žáčkovou byla kvůli zdravotní indispozici v souboru na poslední chvíli zrušena, nelze tudíž porovnávat, troufám si ale odhadnout, že tohle bude spíš problém režijního vedení než herečky samotné.
Není nic zvláště objevného konstatovat, že výkony činohry Národního divadla v poslední době nevyvolávaly žádné velké nadšení. Zkrocení zlé ženy je však propadákem takového kalibru, že by mělo být silným důvodem k zamyšlení i v tomto kontextu.
***
William Shakespeare:
Zkrocení zlé ženy
Překlad: Martin Hilský
Režie: Martin Čičvák
Scéna: Tom Ciller
Kostýmy: Marija Havran
Dramaturgie: Daria Ulrichová
Hudba: Petr Kofroň
Národní divadlo, premiéra 10. 1.
Klíčovým momentem je, jak zapůsobí slavný závěrečný monolog, v němž Kateřina shrnuje dobová pravidla o naprosté podřízenosti manželek svým mužům. Přesvědčeně? Ironicky? Spiklenecky?
Je skličující prosedět tři hodiny na představení, které viditelně touží být komedií, a nemít přitom jediný důvod k pousmání. Zvlášť když nechybí výstupy, kdy se chce klopit oči studem. Jako třeba při homosexuální etudce.
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je divadelní kritik
