Zdá se, že pro určité typy publicistů je zesnulý herec lákavé sousto. Už se nemůže bránit a popřít to, co je mu vloženo do úst. Miroslava Besserová je skutečná specialistka na náhle se vynořivší velerozhovory s umělci, kteří právě odešli. A dokáže je v rekordním čase od jejich úmrtí uvést na trh.
Už před časem udělala ze zemřelého Borise Rösnera trapného a vulgárního histriona. A to hned nadvakrát: jednou v MF Dnes, kde za spikleneckého pomrkávání na čtenářstvo, jak je s umělcem důvěrná, vydala „zpověď oblíbeného herce krátce před smrtí“, pak ještě materiál rozvedla do knihy. A nad ní musí i minimálně obeznámený čtenář zpozornět. Co, jak a kde herec řekl, je tak podivné a neprůkazné, nemluvě o tom, že by vzhledem k okolnostem sotva mohlo jít o souvislou práci. Spíš o pěkný kompilát. Jisté je ale jedno: kdyby Rösner žil, nikdy by něco podobného nepustil na světlo boží, tak familiární, nabubřelý a přisprostle hloupý tón mu byl cizí.
Jenže paní Besserové to jednou nestačilo a odpudivý mustr nyní přiložila na Miroslava Moravce. Hned v úvodu knihy obdařila čtenáře hercovou fotografií, na níž čteme Milá – Ty víš, že vím, že víš. To aby nikdo nezapochyboval, jak je zasvěcená. Nemá smysl rozebírat styl autorky, která staví rozhovor na otázkách a odpovědích typu: „Může se stát, že třeba taková šmrncovní baba pro tebe znamená víc než jen dokonalá krasavice?“ „Samozřejmě, že mluvíme o tobě, moje milá!... nechápu, proč si tak okatě říkáš o poklony – i když ty jsi občas nedohonitelný zázrak sám!“ Smysl ale má položit si otázku, k čemu takové knihy jsou.
Především poskytují zkreslený obraz dotyčného umělce a nepokrytě parazitují na známém jméně. Besserová hraje na tzv. otevřenou zpověď, jenže nemá míru, a tak jí z toho vylézá paskvil na rozhovor, plný frází, předstírání, patosu a nepatřičného cukrblikování. Jen toho dorážení, aby herec něco odhalil ze svého intimissima. Prázdná sláma se tu mlátí s vehemencí a jediné, co zůstane nevyřčeno, je, jaký byl vlastně Miroslav Moravec herec.
Zemřel slavný experimentátor, německý režisér Peter Zadek. Naposledy o sobě dal vědět, když se před dvěma lety nedostavil do Soluně, kde mu hodlali udělit Evropskou divadelní cenu. Poněkud neuctivě jury vzkázal, aby si cenu i peníze strčili za klobouk. Dotklo se ho, že se o ni měl dělit s padesátiletým kolegou v plné síle, Kanaďanem Robertem Lepagem. Však to také bylo politikaření ze strany komise, která si slibovala o svůj podnik větší zájem ze strany zámořských států. Zadek nepřijel, ale přijela jeho nádherná, i když postarší inscenace Peer Gynta s dvorní herečkou Angelou Winkler a Uwe Böhmem. Zadek na Ibsenovi předvedl, co obnáší univerzální divadelnost, která dokáže strhnout. A to i přesto, že jeho postupy by mohly být otaxovány jako málo novátorské. On ale ukázal, jak nadčasové jsou a jakou energii umí vyvolat.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
