Dnes si v Polsku připomínají první polosvobodné volby, které 4. června 1989 odstartovaly proces, jenž vedl k „podzimu národů“ – pádu komunistického režimu ve střední a východní Evropě. A pozítří, v neděli, bude ve Varšavě blahoslaven kněz Jerzy Popiełuszko, kterého v říjnu 1984 zavraždili příslušníci polské komunistické tajné policie. Na začátku osmdesátých let, v době vzestupu Solidarity a zejména pak za stanného práva, po 13. prosinci 1981, se věhlas otce Jerzyho, který Solidaritu podporoval, šířil, až se z něj stal jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších polských duchovních po Janu Pavlovi II. Polská církev byla za stanného práva i po jeho ukončení – jako ostatně prakticky vždy v dějinách polského národa – Polákům velkou oporou. Její vztahy s komunistickým režimem nebyly vůbec jednoduché. „Primas tisíciletí“, jak Poláci říkají kardinálovi Stefanu Wyszyńskému, strávil první polovinu padesátých let v internaci, mnozí kněží byli pronásledováni, režim vyvolal v život hnutí „vlasteneckých kněží“ PAX, které s ním kolaborovalo – ostatně podobně, jako tomu bylo u nás.
S tím rozdílem, že polská církev měla podstatně pevnější zázemí a postavení než česká. Proto se také „kościól“ (v polštině to znamená jak kostel, tak církev) v osmdesátých letech stal útočištěm aktivistů opozičního hnutí i zakázané Solidarity. V kostelech se hrálo divadlo, recitovala se tam poezie, ale také se tam kolportovaly letáky a držely hladovky za politické vězně. A také tam přicházela a rozdělovala se humanitární pomoc přicházející ze zahraničí. Kostely nebyly jen místy kultu, ale skutečnými centry života společnosti, kde vládla značná míra svobody.
Otec Jerzy Popiełuszko k této slavné roli církve přispěl krom jiného pořádáním „mší za vlast“ nebo „vlasteneckých mší“. Od dob „vlasteneckých kněží“ neslo toto slovo v církevních souvislostech trochu zvláštní nádech, ale otec Jerzy je dokonale očistil. Pomáhal pronásledovaným dělníkům, rodinám obětí politických procesů, ale hlavně při svých veřejných vystoupeních mluvil o kus otevřeněji než většina ostatních. Proto se na jeho mše sjížděli věřící zdaleka.
Před kostelem svatého Stanislava Kostky ve Varšavě má symbolický hrob: trávník ve tvaru Polska, obehnaný řetězem, a uprostřed balvan, který znázorňuje Varšavu. Říkalo se, že řetěz tam je, aby věřící nemohli vstoupit na mučedníkův hrob, neboť kdyby položili jeho kosti na oltář, všechno by se změnilo. Je to zvláštní legenda a řetěz je na hrobě nepochybně z jiných důvodů – ale o Popiełuszkově mučednictví, které Benedikt XVI. stvrdil loni v prosinci, Poláci od smrti otce Jerzyho nikdy nepochybovali. Jeho zavraždění vyvolalo takové pobouření, že se režim dokonce odhodlal k poněkud nezvyklému kroku: jeho vrahové byli vypátráni, postaveni před soud a odsouzeni. To je málo, kritizovali to tehdy pobouření věřící: nebylo to přece tak, aby nějací estébáci takovou věc udělali o vlastní újmě, nitky musely vést výš, až do politických struktur. To se však dosud neprokázalo.
