Společensky atraktivně rozvířené téma, navíc uchopené originálním režisérem a scénografem Šimonem Cabanem ve spolupráci se skladatelem Alešem Březinou (mj. hudba k filmům Knoflíkáři, Musíme si pomáhat, Kráska v nesnázích nebo Kawasakiho růže) vypadalo slibně nejen z pohledu komerčního. Škoda, že očekávání naplnilo jen zčásti.
Inscenace má především kvalitní hudbu a nadprůměrnou scénografii, které logicky patří rozsáhlý prostor. Šimon Caban jako scénograf Muchovo dílo necituje, vytváří originální křehké i hravé obrazy. Často používá průsvitné plátno různých rozměrů, kterým překrývá nebo rámuje děj či statický výjev. Tak se mu daří vyhnout polopatickému štětci v mistrově ruce, přestože nechává Muchu přímo na jevišti namalovat několik obrazů. (Průsvitný materiál se v inscenaci objevuje často, účinný je například obraz pařížského nábřeží, kde jeho použitím scénograf křehce a jednoduše tvaruje náznak mostu.) Šachovnice, to je ornament Vizuálně silné je obsáhnutí celého jeviště i s jeho hloubkou, propojení výtvarného nápadu se stylizovaným pohybem. Milé jsou výtvarné žertíky: miniatura vláčku projíždějícího jevištěm, budování obří šachovnice jako ilustrace myšlenky Adolfa Loose („To je ornament! Šachovnice! Černá, bílá, rovné čáry!) nebo Mme Charlotte, bytná mladých umělců, jež si nechá platit nájemné v naturáliích a prochází dějem ověšená obrazy jako pult kreslíře na Karlově mostě. Nápadité a nepopisné jsou i kostýmy Simony Rybákové, čerpající z folkloru jen základní tvar. Mají nadsázku, podpořenou i netradičními materiály a zkratkou.
I přesto, že se ve skoro tříhodinovém představení některé výtvarné nápady okoukají, když jsou použity vícekrát, nechává vizuální vrstva inscenace košatý a originální dojem. Stejně výrazově bohatá je hudba hraná živým orchestrem. Prochází dialogy, dodává jim emoce, výraz a často i nahrazuje chybějící obsah. Navzdory úzkému provázání s (nezpívaným) textem ale nezakryje slabé libreto.
Text čerpá také z Muchovy korespondence a dobových materiálů. Ať už bere odkudkoliv, měl by se ale na jevišti vyhnout banalitám typu rozhovoru Muchy s Maroldem: „Kam teď půjdeš? Kamkoli – šířit a strážit krásu… Musíš se umět prodat! Nejsem děvka, abych se musel prodávat – dobrá práce se prodá sama.“ Problematický je ale i samotný obsah a smysl inscenace. Ta provádí diváka školácky od Muchova mládí přes odchod do Vídně, do Mnichova, Paříže a zpět, končí před započetím práce na Slovanské epopeji. Didakticky vede i přes setkání s tvůrci známých jmen, z nichž nejživější je překvapivě scéna s přetaženě afektovanou Sarah Bernhardtovou (hraje ji stejně jako Muchovu životní partnerku Marii Markéta Sedláčková). Šimon Caban v jednom z rozhovorů uvedl, že autoři upustili od původního záměru inscenovat malířův životní příběh jako muzikál, protože si uvědomili nekonfliktnost jeho povahy i vztahů. Tak vznikl hudebně výtvarný tvar, který představuje Alfonse Muchu (Michal Isteník) jako usměvavého, laskavého, talentovaného a mimořádně pracovitého dobráka, kterého miluje svět a nedoceňuje jej milovaný národ.
Inscenace nezkouší otevřít respektovatelným protihlasem žádné z témat Muchova života, jediný konflikt je představován od počátku černobílou postavou neúspěšného malíře a později úspěšného pražského politika Vroubka (Tomáš Sagher), ztělesněním nízkosti a nespravedlností spáchaných na Muchovi. Výsledkem je dobře míněný, přesto ale místy prázdný portrét umělce.
Ve scéně, kde přicházejí za Muchou přátelé i nepřátelé pro půjčku a finanční výpomoc, nabírá příběh rozměr téměř lidových životopisů svatých. Obraz úspěšného výtvarníka, který se bude osmnáct let věnovat oddaně práci na monumentálním díle, jež se ale mine s dobou, je navzdory výtvarné i hudební barevnosti plochý.
***
Inscenace nezkouší otevřít respektovatelným protihlasem žádné z témat Muchova života, jediný konflikt je představován postavou politika Vroubka.
Šimon Caban, Aleš Březina: Muchova epopej Režie, scéna a libreto: Šimon Caban Hudba: Aleš Březina Kostýmy: Simona Rybáková Dramaturgie: Klára Latzková a Dan Přibyl Městské divadlo Brno Premiéry 18. a 19. září 2010
