Mezinárodní izolace, zpřísnění sankcí, či dokonce ozbrojený zásah zvenčí. Zatímco shoda na zrůdnosti zimbabwského režimu už víceméně nastala, receptů na nápravu tohoto stavu je až přespříliš. A především zatím není na obzoru šance, že by některý z nich vedl k rychlému odstranění „zimbabwského bratra č. 1“ Roberta Mugabeho.
Klíčové je, že se z letargie pomalu probírají okolní země, zvláště vlivná Jihoafrická republika. A právě role afrických zemí (a regionálních sdružení jako SADC) bude nyní klíčová. Zimbabwe totiž slouží i jako příklad pro narýsování pravidel politického boje – nakolik je ještě přípustné drtit oponenty, přerozdělovat majetek atd.
Ani tentokrát ale nebude tento africký rébus jen na samotné Africe. Jakékoliv ráznější řešení – od skutečně účinných sankcí až po případné vyslání ozbrojených sil – totiž závisí na souznění v Radě bezpečnosti OSN. A nalézt pochopení u Rusů a zvláště Číňanů, pro které je černý kontinent důležitou zásobárnou nerostných zdrojů, není jednoduché. Před týdnem už Peking jednu „protimugabovskou“ – byť především deklarativní – rezoluci podpořil. Bude zajímavé sledovat, na čí stranu se pragmatičtí olympijští hostitelé přidají.
Více čtěte na stranách 1 a 6
