Pakliže k nám vojska Varšavské smlouvy právě před čtyřiceti lety udělala „coming in“, nezbývá mi než dnes učinit „coming out“ čili vyjevit, jak jsem okupaci vnímal coby čtrnáctiletý holobrad, prožívající dětství v pohraničním jihočeském městečku České Velenice. Na předcházející pražské jaro nezapomenu i proto, že zatímco se mydlili blbí komunisti s těmi o trochu bystřejšími, já si koncem března pobyl pár dnů na infekčním oddělení českobudějovické nemocnice kvůli podezření na žloutenku. Tamtéž jsme se koukali s pacienty na volbu Ludvíka Svobody prezidentem. Jeden z nich pravil: „Kdyby to byl radši Wérich, byla by větší sranda.“
Žloutenku jsem naštěstí nedostal, ale chytla mě jiná choroba. Když se objevil na obálce Mladého světa Alexander Dubček v plavkách na skokanském prkně, i já Sášenkovi naběhl, neboť se přece tolik lišil od stranických hrochů typu Jiřího Hendrycha. Zpozorněl jsem, když se vážně začalo mluvit o tom, že budeme chodit pěšky na zmrzlinu do nedalekého rakouského Gmündu a otevřou se hranice. Leč spíš než o akční program KSČ staral jsem se o to, jestli po prázdninách v devítce dostaneme na fyziku zase toho debila, co mi dává pořád čtyřky.
Večer před dnem D jsem měl nevalnou náladu, neboť Slavia trčela na konci ligové tabulky bez bodu a se skóre 0:4. V televizi ke všemu dávali nudný film Řeka čaruje od nějakého Kršky. Usoudil jsem, že obrodný proces má ještě co dohánět, jinak by hráli aspoň V pravé poledne. V pozdních nočních hodinách, kdy vlastizrádci typu Indry, Koldera, Biľaka, Lenárta, Švestky, Kapka a Šalgoviče již snovali odpornou samohanu v podobě dělnickorolnické vlády, nevylučuji, že jsem se o podobný autoerotický akt nepokoušel nad fotografií Olgy Schoberové, vytrženou z časopisu Kino.
Nastalo ráno 21. srpna. Nebylo co řešit. Do oběda půjdu na koupaliště a odpoledne se kouknu na finále Středoevropského poháru Trnava - Crvena Zvezda Bělehrad. Hrozilo leda vážné nebezpečí, že mě babička přinutí jít do lesa na otravný sběr borůvek. Obvykle je potom jezdila kradí prodávat do pražských restaurací, inu, podnikatelka, každá koruna dobrá. V sedm jsem si pustil rádio a zrovna dávali jakousi divnou sci-fihru. Pak jsem se zorientoval. Běžel jsem říct po baráku sousedům, že nás okupujou Rusáci. A přihlouple jsem se chvíli radoval, sláva, je okupace, nemusím na borůvky!
S vyvalenýma očima jsem se posléze z naší a z rakouské televize dozvídal, co se děje. V životě by mě nenapadlo, že s Kamilou Moučkovou, která hlásá z obrazovky, si za nějakých pětadvacet let potykám v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa. Šel jsem do ulic a zatímco Pražané stavěli barikády a bojovali, jenom jsem zíral, jak mí krajané skupují do zásoby mouku a cukr.
Kvůli nedostatku dobrodružství vydal jsem se až do Českých Budějovic. Tam byly tanky a krev. Nikdy nezapomenu na nápis z výlohy bufetu, který puberťáka Rejžka tehdy nejvíc rozesmál: „Ruská vejce nejsou.“ Střih do současnosti. Už je vám jasné, kdo je šéfkuchařem našeho fatálního prezidenta?
Nikdy nezapomenu na nápis z výlohy bufetu v Budějovicích, který puberťáka Rejžka tehdy nejvíc rozesmál: „Ruská vejce nejsou.“
