Šel jsem a uviděl jsem na chodníku žirafu. Pěknou, plyšovou, zvedl jsem ji. Chvíli předtím jsem potkal ženu tlačící kočárek s děckem: obrátil jsem se, ale byla už někde pryč. Když najdu takové věci – rukavičku, čepici, hračku – zvednu ji a odložím na výčnělek zdi nebo na zábradlí; třeba se pro to někdo vrátí. Žirafa je ale tak pěkná, že jsem si ji nechal. Kdybych ji tu odložil, stejně by ji vzal někdo jiný.
Žirafa je s ušima vysoká třicet centimetrů, má žirafí barvu: hnědou a bílou. Oči hnědé. Mezi zadníma nohama je malá cedulka: vyrobeno v Německu, nejedovaté, nehořlavé. Mamince, když se o ni přihlásí, ji vrátím, ale vytknu jí, že hledí jen po výlohách. Kdo z vás se dozví o ženě, která by mohla mít děcko a to by mohlo odhodit takovou žirafu… To mi připomíná anekdotu, kterou jsem měl v roce 1940 ve své učebnici angličtiny. Malý chlapec osloví strážníka: „Pane, neviděl jste mou maminku?“ Strážník odpoví: „Viděl jsem mnoho maminek, chlapče.“ – „Ale neviděl jste maminku bez takového chlapečka, jako jsem já?“
Mám při učení se cizí řeči takové pomůcky: anekdoty, básničky, písně. Upevňují gramatiku, fráze i slovník. Ve třetí měšťance jsme měli v učebnici němčiny článek: byla to „komická příhoda, která mohla končit také tragicky“. Příhodu jsem zapomněl, ale ten nadpis ne: „Ein komischer Vorfall, der auch tragisch hätte enden können.“ Uznejte, že to je pomůcka. Jako ta věta, kterou jsem tu nedávno citoval ve funkci. Obdivuju ji jako vzor německé gramatické ekvilibristiky: „Wer magst du wohl gewesen sein…“ Kdopak jsi ty asi mohl být?
Pan profesor Makoň na obchodní akademii ve Zlíně nám jednou pravil, jak poznáme, že už cizí řeč umíme: když se nám v té řeči začnou zdát sny. A to mně se už začíná dít! Několikrát měl jsem sen v němčině. I dneska v noci. A vím, čím asi byl vyvolaný: tou žirafou. Ten štítek pravil německy, že není jedovatá ani hořlavá… A tu jsem si vybavil, že to tam bylo řečeno jinak, než jak bych to řekl já. Vstal jsem, rozžal a šel si to přečíst: žirafa je „schwer entflammbar“ – těžko se zapaluje. To je pro toho, kdo by to chtěl udělat, že.
O čem ale byl ten můj sen. Provázel jsem skupinu Němců a říkal jim, kde co najdou. Divil jsem se, jak mi to plynně jde. Ovšem znáte to: plynně mluvíte, když můžete užívat známé obraty a slova. Ale tu došlo k poruše. Ti lidé chtěli o našich doktorech vědět, ne proč odcházejí, ale proč děkují. To je dobrá otázka, tak se může ptát jen cizinec. Nám je ten výsměch jasný. A já jsem pocítil jakýsi stud: za ty doktory? Řekl jsem, že jsou to slušní lidé, proto děkují, že mohli u nás vystudovat i v době, kdy každý nesměl, a za možnost vyučit se na nás tak, že se mohou pustit do světa. Kamkoliv přijdou, budou šířit jméno a čest své univerzity, svého města a vlasti.
