Pokračuje v rodinné tradici, která se podle ní předává z matky na dceru již od roku 1879. „Správný perník musí být nadýchaný a krásně vyklenutý, nesmí být rovný jako placka,“ popisuje.
Její první vzpomínka na pečení perníků spadá do druhé světové války, kdy její stařenka (babička) před Mikulášem napekla ranec perníků. „Já jsem s ní jako malé, asi pětileté děcko chodila po rodinách. Někde jsme šly dovnitř, jinde jsme nechaly uzlík za dveřmi. Stařenka tam přidávala i ořechy a jablka, většinou u rodin s mnoha dětmi.
Podle perníkářky nesmí být v perníku žádný tuk, základními surovinami jsou med, mouka a vajíčka – a pak také koření, aby voněl. „Po upečení musí mít zlatou barvu, barvu medu, neměl by být potíraný žádnými přípravky pro dobarvení. Podle mého gusta by měl být zdobený střídmě, aby nebyl celý přikrytý polevou a bylo vidět i upečené těsto,“ přiblížila. Motivy prý čerpá převážně z vlastních nápadů, základním vzorem na zdobení ale je „valašská osmička“ – řetěz za sebou poskládaných osmiček.
Její perníčky kromě rodiny, sousedů a známých dělají radost například i dětem z dětských domovů a návštěvníkům Valašského muzea v přírodě.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
