„Nic po rodičích nechci, když vidím, jak na tom jsou,“ říká otec Vilém, který dětskou misii v Liběšicích vede patnáct let.
Lounský okres, na rozdíl od otce Viléma, není příliš veselý. Chybí tu pracovní příležitosti a historicky poznamenaná krajina se spoustou zdevastovaných staveb se vpisuje i do lidských osudů.
Když tam farář nastoupil, byla to pro něj razantní změna. Jeho domovským klášterem je pražský Strahov, krátce před povoláním do Sudet pobýval na olomouckém Svatém Kopečku, což jsou obě bohatá, hojně navštěvovaná místa.
Rajon třiačtyřiceti vesnic
V novém působišti premonstrát narazil na zavřené kostely a obyvatele, kteří neměli k náboženství vztah: „Vzal jsem to jako výzvu. Je krásné pobývat tam, kde všechno funguje, ale člověk se pak jen veze. Kdyby si tu člověk naříkal nebo trávil čas všelijakými úniky, nenajde spokojenost.“
  |
Obvod, který spravuje, čítá třiačtyřicet vesnic. Na každou stranu od ústředních Liběšic je to patnáct až dvacet kilometrů, které s výjimkou pondělků otec Vilém absolvuje každý den. Na jízdách má skóre skoro jako profesionální řidič, tachometr jeho vozu denně schroupe dvě stě kilometrů. Vedle dětských svozů se totiž rozhodl, že bude sloužit mše ve všech „svých“ kostelech. Některé, řečeno v terminologii, která je katolíkům vlastní, vzkřísil z mrtvých. Co nezvládla zničit válka, dokázali komunisté.
„Mě trápilo, že je tu tolik opuštěných a rozbitých kostelů. Pro začátek jsme je uklidili a pak začali po troškách opravovat. Člověka ovlivňuje, když žije mezi rozbitými věcmi, i proto má smysl památky zachraňovat,“ vypráví duchovní při cestě do Siřemi.
Tady stojí jeden z nejvíce zdevastovaných svatostánků. Chybí mu fasáda a ve zdivu je hodně opuky, takže se drolí. Jak snadno, ukázala letos v lednu obvodová zeď, která se po střídání mrazů s táním částečně zřítila.
Kluziště před oltářem
Přestože zvenčí kostel vypadá jako kulisa hororového filmu, farář uvnitř každých čtrnáct dnů slouží mše. „V zimě je to horší, loni jsme měli před oltářem nádherné kluziště,“ směje se otec Vilém a ukazuje na chybějící výplně oken. V nedalekých Nečemicích, kde jsou mše jednou za měsíc, je zase pro potřeby bohoslužby obyčejný dřevěný stůl s dírou, do které se upevňuje kříž, a vyřazené školní židličky.
S podobným zápalem se kněz pustil do práce na celé řadě kostelů ve své rozlehlé farnosti, celkem jich tam má i s kaplemi dvacet šest. V Siřemi a Nečemicích se v jeho režii sloužila v roce 2006 mše po šedesátileté odstávce. Konec války vyhnal z regionu původní obyvatele, ať už německé, nebo české, většina nynějších usedlíků přišla až poté. Zpřetrhala se tradice a sakrální stavby zůstaly opuštěné. Kněz jim vrací život zvolna, se svými pomocníky shání postupně peníze z různých grantů a dotací.
Archeologové objevili nejstarší zděnou stavbu Jilemnice. Je to kostel |
„Vždycky jsem zavolal otce biskupa Josefa Koukla z Litoměřic, aby přijel a kostel znovu vysvětil. Chtěl jsem, aby měly oficiálně nový začátek. Pokaždé přijel, smál se a říkal: Ty jsi přišel na to, že tu máš zase další kostel, viď?“ vzpomíná Vilém Marek Štěpán na první roky své sudetské služby.
V počátcích liběšické mise ho ani nezastavilo, že do některých staveb se vůbec nedalo vstoupit, protože to nedovolila suť nebo vzrostlé stromy. Než se udělaly nejnutnější záchranné opravy, odcelebroval mši před zříceninou. Jako třeba v Hořeticích, kde byl kostel úplně na odpis. Komunisté dlouho počítali, že celou vesnici zboří, aby tam mohli zřídit výsypku pro tušimickou elektrárnu. To se nakonec nestalo, ale bezútěšná perspektiva se na vzhledu Hořetic odrazila, nikdo neinvestoval do toho, co mělo zaniknout. Zvenčí už budova vypadá důstojně, má opravenou statiku, plášť, strop a věž, interiér na rekonstrukci zatím čeká.
Ke křtu přišli starosta i ředitelka školy
Tradici vracení života kostelům si kněz založil sám, tradici práce s dětmi převzal od pátera Jaroslava Sallera, který se k duchovní péči o region dostal ještě za minulého režimu. Tehdy toho moc nezvládl, protože komunisté byli na aktivní faráře hákliví. Saller aspoň využil toho, že na Žatecko přijíždělo hodně mladých lidí na chmelové brigády. Tak kolem sebe postupně vytvořil loajální komunitu a upevnil se v názoru, že zvláště na později narozené je třeba upřít pozornost. Po revoluci začal se svozem dětí, na faře pro ně pořádal turnaje, soutěže, táboráky, karnevaly nebo přednášky. Jeho heslo znělo: „Musíme děti převálcovat pozitivními zážitky.“
Otec Vilém ve válcování pokračuje, jen má ještě širší svozové teritorium. Vedle pravidelných „družin“ třikrát týdně, kdy si děti hrají na farním hřišti nebo uvnitř, tu pořádají i víkendové akce. V pátek si skupina třeba promítne film, po setmění se vydá na stezku odvahy, v sobotu se jde na výlet av neděli setkání vrcholí bohoslužbou. „Děti hodně baví, když si samy chystají oběd nebo večeři, pak myjí stoly a nádobí. Doma by to nedělaly, ale na návštěvě je to něco úplně jiného,“ směje se farář.
Neznamená to ale, že by tam dospělí neměli přístup, na dvoře je zřízená permanentně otevřená kaple, kam se může pro klid či teplo stavit každý. „Snažíme se být otevření pro všechny, může přijít kdokoli a kdykoli. Nechceme, aby lidé měli pocit, že na ně tlačíme. To odrazuje, nikdo nemá rád, když se na něj vyvíjí nátlak, svobodná volba je vždycky lepší,“ říká.
Primátorka Krnáčová: Také letos budeme rozdávat vánoční polévku |
Má živý doklad, že to funguje. Čtyři roky nazpátek křtil starostu Liběšic Petra Valentu. Komunální politik je původním povoláním profesionální hudebník a zaujalo ho, když otec Vilém do obce přenesl aktivitu, na kterou byl zvyklý z předchozího působiště, Svatého Kopečku. Založil hudební sbor mladých lidí, starosta je viděl při jedné akci muzicírovat, pak se sám zapojil a postupně dospěl k rozhodnutí přijmout křest. „To se každému knězi nepoštěstí. Mně se navíc poštěstilo pokřtít i paní ředitelku školy,“ doplňuje.
Vedle družinových akcí farnost pořádá pro děti i každoroční tábor a týdenní výlet do Rakouska, kde je nedaleko Lince partnerská duchovní správa. Náklady spojené s pobytem hradí rakouská strana, cenu za naftu do nádrže na sebe bere otec Vilém.
Sám říká, že se cítí jako fundraiser. Zhruba polovinu toho, co potřebuje na roční provoz, vygenerují nájmy farních majetků a sbírky, ale zbytek musí sehnat sám. Dárci jsou hlavně jednotlivci a peníze se scházejí po troškách. Pomáhá i tříkrálová sbírka, díky níž se do regionu vrací část prostředků na potřebné projekty. Že tu práce s komunitou funguje, dokládá i fakt, že liběšická farnost šestkrát za sebou trhla v rámci Litoměřické diecéze rekord ve výši darů do sbírky.
Posloužil Kafkův zámek
Na letních táborech se péče o děti a kostely propojuje, dobře je to vidět ve zmíněné Siřemi. Kříž za oltářem a okolní obrazy malovali malí účastníci výjezdu na plachtu, jejich výtvory dodnes tvoří jedinou výzdobu sakrální památky. Knězi se daří vracet kostelům komunitu a komunitě kostely – v Siřemi vedle táborových setkání využil také toho, že tu půl roku pobýval Franz Kafka u své sestry, když se léčil s tuberkulózou. Proto se tu uspořádaly jednodenní kafkovské slavnosti. Pásmo divadel, židovské hudby a přednášky, jako například spisovatele Arnošta Lustiga, se odehrávaly v sýpce nad vesnicí, která Kafkovi posloužila jako inspirace pro zámek v jeho stejnojmenném románu. Večer se pak návštěvníci přesunuli do kostela, kde židovskou kulturu vystřídala ta křesťanská.
Před lety si otec Vilém přibral ještě jednu aktivitu – spoluzakládal liběšickou pobočku potravinové banky, která patří mezi čtrnáct členů České federace potravinových bank. Potravinová banka už sice byla v Litoměřicích, ale kvůli vzdálenosti nevycházelo hospodárně stát se jejím odběratelem. Tady se projevilo, jak je přínosné, když představitelé církve, politiky a komunity spolupracují. Nejen kvůli bance tu vznikla obecně prospěšná společnost Džbánsko, v níž mimo jiné figurují farář i starosta. Administrativní zázemí má potravinová banka na faře, sklad pak v bývalém vojenském areálu v Dobříčanech, který patří obci.
Dlouhodobě je v nájmu soukromé firmy, která vyčlenila jednu z hal na sklad potravin. „Máme na starosti okresy Louny a Most, jedny z nejproblematičtějších regionů v zemi, tam se člověk potká s lidskou bídou ještě více. Cítili jsme potřebu pomoci těm, kdo jsou opravdu v krajní nouzi a nemají ani na jídlo. Takových lidí je v naší republice asi patnáct procent. Je lhostejné, jak se do takové situace dostali, podstatné je, že v ní jsou,“ uzavírá dvaačtyřicetiletý kněz.
