Dnes se připomíná zajímavá věc. Ze všech pionýrských výkonů člověka, jež souvisí s dobýváním extrémních míst Země a jejího okolí, zůstává neopakovaný jen jeden. Je to sestup lidí do největší hlubiny světového oceánu, na „dno planety“ v Mariánském příkopu u ostrova Guam, 10 916 metrů pod hladinou. A ještě pozoruhodnější je fakt, že tento výkon zůstává neopakovaný už půl století. Proč vlastně?
Je to dáno technologií i vůlí. Podobně jako lidé celkem šestkrát přistáli na Měsíci, ale dnes není k dispozici prostředek, který by tam člověka vrátil, totéž platí i pro extrémní oceánské hloubky. Tlak na dně 1100krát převyšuje pozemský, na což ponorka nestačí. A batyskaf -speciální hlubinné plavidlo - jménem Trieste, který tam 23. ledna 1960 dopravil švýcarského vědce Jacquesa Piccarda (zemřel před rokem) a amerického námořního důstojníka Dona Walshe, odpočívá už třicet let v muzeu, podobně jako slavné kosmické lodě Apollo.
Aby někdo zopakoval přistání na Měsíci, potřebuje silnou vůli, která by rozhýbala americký technologický vývoj i rozpočet. A Barack Obama při vší úctě není druhý J. F. Kennedy, který Měsíc vyhlásil za národní cíl při soupeření se Sověty. Aby někdo zopakoval ponor s posádkou do hloubky jedenácti kilometrů, musel by v menším měřítku udělat totéž. Měl by šanci, uvědomímeli si, že totéž - levněji, bezpečněji a zřejmě úspěšněji - dnes zvládnou roboty? Těžko.
U všeho jsou Piccardové Hlavně proto dnes Don Walsh zosobňuje nejelitnější klub planety -měřeno počtem členů. Do vesmíru se už podívalo na pět set lidí. Po Měsíci jich chodilo dvanáct, z toho devět ještě žije. Na severním pólu se jich ocitlo zhruba dvě stě. Na Mt.
Everest jich vylezlo už přes dva tisíce.
A jižní pól -se sofistikovanou americkou základnou a letištěm - ani nemá smysl do té bilance zahrnovat.
Za své elitní postavení ovšem Walsh vděčí především Jacquesu Piccardovi, přesněji řečeno rodině Piccardů.
Ta rodina je už v několika generacích vzorem vědcůdobrodruhů, prostě lidí disponujících velkým intelektem i silnou vůlí k prosazení svých plánů.
Jules Piccard byl nenápadným profesorem chemie. Jeho syn, fyzik Auguste, už proslul jako průkopník výzkumu stratosféry. V gondole zavěšené pod balónem vystoupal do výšky 23 kilometrů. A když už si vyzkoušel ocelovou gondolu ve stratosféře, napadlo ho, že podobně by mohla fungovat - zavěšená pod nějakým plovákem, tedy speciální ponorkou - k výzkumu extrémních mořských hlubin. Jak si usmyslel, tak učinil, ale batyskaf Trieste byl hotov až tehdy, když stárnoucího Augusta musel v posádce zastoupit syn Jacques. Bertrand Piccard, syn Jacquese, byl zase prvním člověkem, který obletěl zeměkouli balónem (v roce 1999 spolu s Brianem Jonesem). Jean Piccard, bratr Augusta a strýc Jacquese, žil pak v Americe, kde proslul jako chemik a balónový nadšenec natolik, až podle něj tvůrci seriálu Star Trek pojmenovali postavu kapitána JeanaLuca Picarda.
Role Piccardů ve vědě a jejích dobrodružných aplikacích připomíná roli německé rodiny von Moltke ve vojenství. Helmuth von Moltke starší byl strůjcem preventivní války a vítězem nad Francií v roce 1870. Helmuth von Moltke mladší stál v čele generálního štábu na prahu první světové války. Helmuth James von Moltke se podílel na spiknutí proti Hitlerovi a v roce 1945 byl popraven nacisty (vdova po něm zemřela před třemi týdny). A Gebhardt von Moltke byl německým velvyslancem při NATO.
Dá se to zobecnit i takto. Jakmile se něco šustne ve vojenství, je u toho nějaký von Moltke. Jakmile se něco šustne v dobrodružných aspektech vědy, je u toho nějaký Piccard. Americká třešnička na evropském dortu Takto obloukem se dostáváme k jádru věci. Piccardové jako občané vnitrozemského Švýcarska neměli v mořském výzkumu národní ambice. Bylo jim celkem fuk, kdo bude projekty financovat, jen když jim tak otevře cestu k výzkumu (a také dobrodružství, můžeme dodat).
První batyskaf Augusta Piccarda byl označen FNRS, neboť ho financoval belgický Fonds national de la recherche scientifique. Pak ale Belgie uzavřela dohodu s Francií a Piccard začal v roce 1951 pracovat na novém batyskafu v Toulonu. O rok později ale přistupuje na nabídku Italů, přesunuje se do Terstu a tam dokončí batyskaf Trieste. Do toho přichází konec padesátých let, éra vrcholného soupeření supervelmocí. Američané kupují Trieste, angažují Piccarda, u německé zbrojovky Krupp objednávají odolnější gondolu pro největší hloubku a cesta k úspěchu se jim otevírá.
Ponor na „dno planety“ je skutečně prvním nesporným úspěchem Ameriky na poli výzkumu Země. Připomeňme, že dobytí severního pólu Robertem Pearym bylo a je široce zpochybňováno. Jižní pól dobyl Nor Amundsen, Mt. Everest britská výprava s Novozélanďanem Hillarym, oběžnou dráhu Země Sověti se Sputnikem a Gagarinem - a Měsíc teprve čekal.
Ponor 23. ledna 1960 znamená jasný americký úspěch, i když ho můžeme interpretovat jako americkou třešničku na evropském dortu. Hybateli projektu byli Švýcaři, prvními finančníky Belgičané a Francouzi, staviteli Italové a dodavateli gondoly Němci. Faktem zůstává, že bez Američanů - a jejich peněz - by se před padesáti lety na dno Mariánského příkopu lidé nedostali. Faktem ale zůstává i to, že Američanům šlo hlavně o prestiž. Dnes působí nepředstavitelně, že při takové akci nebyl na palubě gondoly ani solidní fotoaparát, natož kamera. Přitom bylo co zachytit.
Piccard s Walshem k vlastnímu úžasu spatřili na dně ryby. Z tehdy nového poznatku, že i v hloubce jedenácti kilometrů se voda okysličuje, že tam probíhají chemické a biologické procesy, vyplynul závěr, že tam nelze ukládat jaderný odpad, jak se do té doby uvažovalo.
Dnes působí nepředstavitelně, že při takové akci nebyl na palubě gondoly ani solidní fotoaparát, natož kamera.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
