7. listopadu 2006 13:45 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Muž, který nebyl

Zdeněk Štich přežil komunistické věznění. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdeněk Štich přežil komunistické věznění. | foto: Drahoslav RamíkReprofoto

PRAHA Je krátce po listopadové revoluci. V sále ostravského pivovaru diskutují po desetiletí přehlížení, umlčovaní a ponižovaní političtí vězni. Staří muži a ženy postupně přistupují k mikrofonu a přednášejí své životní příběhy.

Jeden ze starců vzpomíná na rok 1948 a zmiňuje se o své tehdejší odbojové činnosti v protikomunistické skupině Vlasta I. Když odchází z řečniště zpět na místo, sleduje jeden pár očí v publiku každý jeho krok. „Zdálo se mi, že si sedá mezi kamarády,“ vzpomíná s šestnáctiletým odstupem Zdeněk Štich. „Přistoupil jsem k nim a představil se. Zírali na mě jako na zjevení. Ale pak mě bouřlivě přivítali.“

Mladí ostravští odbojáři sdružení ve Vlastě I. tiskli a kolportovali koncem čtyřicátých let letáky protestující proti komunistické diktatuře. Zdeněk Štich se k nim připojil. Pár měsíců předtím jej z kádrových důvodů (otec býval zámožným obchodníkem se dřevem) propustili z Vojenské letecké akademie v Hradci Králové. Vrátil se proto k rodičům do Ostravy a chystal se studovat na tamější Vysoké škole báňské. Fyzicky dobře disponovaného mladíka s antikomunistickým smýšlením ale čekal jiný osud.

„Přišli si pro mne těsně před dvacátými narozeninami. Rodiče mi později vyprávěli, že se po několika dnech vydali v Ostravě na StB a žádali, aby mne mohli navštívit a předat mi k narozeninám balíček. Směl jsem dostat jen prádlo, jídlo mi nepovolili, ale mamince předali moje civilní šaty. Když je doma rozbalili a zjistili, že jsou samá krev, pochopili, o co jde.“ Ve vykonstruovaném procesu s lidmi z Vlasty I. byl odsouzen na deset let odnětí svobody. Na to, co vlastně měl spáchat, ani na žádné podrobnosti procesu si Zdeněk Štich sám nevzpomíná. V jeho paměti zeje dodnes díra, v níž zmizelo vše, od dětství až do doby, kdy se zotavoval z následků pobytu ve vězení.

Trest si odpykával nejprve v Horní Bříze a pak na Jáchymovsku. Kromě utrpení nalezl ve vězení také nového přítele s podobným osudem, Karla Kukala. O rok starší pražský rodák Kukal patřil ke skupině studentů, kteří od března 1948 společně připravovali akce zaměřené proti komunistickému režimu. Mimo jiné vydávali ilegální časopis Za svobodu. Celá skupina vzbudila pozornost StB při vyšetřování tzv. případu Choc a spol. (Student Miloslav Choc byl společně s několika přáteli komunistickou mocí na přelomu října a listopadu 1948 souzen pro údajnou vraždu majora sovětské a československé tajné služby Augustina Schramma – přestože se k ní nikdy nepřiznal, byl odsouzen k smrti a popraven.) Jedna z členek Kukalovy skupiny zajišťovala pro spolupracovníky Miloslava Choce falešné dokumenty.

Po jejich zatčení se StB dostala i k lidem kolem Karla Kukala. Od svého prvního soudu odešel Kukal se sedmiletým trestem. Zdeněk Štich si na dobu strávenou ve vězení, a tím pádem ani na tehdejšího přítele nevzpomíná. Až mnohem později se od bývalých spoluvězňů dozvěděl alespoň něco z toho, čím prošel. „Chodili jsme prý všude spolu a Karel někdy ostatním říkal, že jsme nevlastní bratři.“

V noci ze 14. na 15. října 1951 se Kukal se Štichem a deseti dalšími vězni, mezi kterými byli i bývalí vojáci z druhé světové války, pokusili o útěk z legendární Čtrnáctky, neboli šachty číslo čtrnáct. Kvůli zradě jednoho z vězňů, který se k prchajícím připojil na poslední chvíli, se slabě vyzbrojená skupina nestačila dostat do bezpečí. 15. října ráno je poblíž vesnice Stanovice objevil ozbrojený člen SNB. Karla Kukala zasáhla kulka do kolene.

Brzy nato dorazil zbytek rojnice. Průběh přestřelky mezi pronásledovateli a prchajícími u Stanovic nelze přesně rekonstruovat, protože většina účastníků už nežije. Samotnému Zdeňku Štichovi se podařilo proniknout do vesnické hasičské zbrojnice, odkud se pokusil uniknout v hasičské uniformě. Pronásledovatelé jej ale v jedné z vesnických chalup objevili. Postřelený Kukal se marně pokoušel se v bezvýchodné situaci oběsit, ale vybral si údajně příliš slabou větev.

Pět útěkářů padlo na místě. Jejich těla vystavili dozorci na nástupišti slavkovského koncentračního tábora. Zdeněk Štich společně s dalším zadrženým Borisem Volkem i s raněným Karlem  Kukalem prošli prvním kolem brutálních výslechů. „Podle hlasu týraných jsem poznal Zdeňka Šticha a Borise Volka, kterého také někde chytili,“ píše Kukal ve své knize zabývající se útěkem. Trojice zadržených musela stát vedle mrtvých kamarádů, dokud kolem neprojde celý tábor. Kdo z muklů se pokusil projevit úctu mrtvým tím, že smekl čepici, riskoval pobyt v korekci.  

Po pěti měsících byl Boris Volek se dvěma dalšími obviněnými z pokusu o útěk ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti. Karla Kukala soud potrestal dalšími 25 lety odnětí svobody. Už nikdy nezodpovězenou otázkou zůstane, jaký trest by čekal Zdeňka Šticha. Než se mohl vůbec dostat před soud, skončil po týrání při výsleších v zuboženém stavu ve vězeňské nemocnici. Kukal vzpomíná, že už za pobytu v karlovarské nemocnici kolem něj Šticha pronesli na nosítkách.

Byl v bezvědomí. „Když v noci všechno spalo, dobelhal jsem se v tom přítmí do sousední místnosti – muselo se tudy na záchod. Sklonil jsem se nad Zdeňkem. Měl otevřené oči. Upřeně a dlouho jsem se mu do nich díval a čekal, zda neuvidím alespoň malý náznak toho, že mě poznal. Naprosto nevnímal. Byl to pro mě nevýslovně smutný pohled, jako když se díváte do očí mrtvému. A Zdeněk vlastně mrtvý byl, alespoň duševně.“

Co se se Zdeňkem Štichem v následujících měsících dělo, je dodnes tajemstvím. Podle úředních dokumentů byl v červenci 1952 umístěn do vězeňské nemocnice v Plzni na Borech. Úřední diagnóza ztýraného vězně zněla: těžká psychoneurosa „po úrazu“. O jeho stavu uvědomili rodiče a umožnili jim, aby syna navštívili. 8. července 1953 mu na rok přerušili výkon trestu. Komunistické orgány byly tehdy nejspíš přesvědčeny, že mu zbývá jen pár měsíců života, a proto vyhověli žádosti jeho rodičů o propuštění do domácí péče.

15. října 2006 dopoledne sedí Zdeněk Štich v restauraci hotelu Max v Nádražní ulici v Ostravě. Na den přesně před padesáti pěti lety se s kamarády bezúspěšně pokusil uniknout z komunistického lágru. Teď do prázdného lokálu burácí obří televizní obrazovka, ale štíhlý, bělovlasý muž s bystrýma očima za skly brýlí ji vůbec nevnímá. S namáhavým soustředěním se snaží popsat svůj životní příběh. Jak však opakovaně zdůrazňuje, z nejdramatičtějších zážitků svého života zná jen střípky.

Z vyprávění rodičů a několika spoluvězňů, s nimiž se po listopadové revoluci setkal. „Když mě rodiče směli poprvé navštívit, přinesli mě dva muklové na nosítkách. Ležel jsem bez hnutí jako ochrnutý a zíral do stropu. Polykal jsem jen tekutou stravu, moč mi odtékala do bažanta a stolici ze mne prý jednou týdně vyšťourávali. Vůbec jsem o sobě nevěděl. Nic ze svého dosavadního života jsem si nepamatoval. Byl jsem dýchající mrtvola. Dozorci o mě típali cigarety.“ 

Díky péči rodičů a zásluhou vytrvalého úsilí neurologa MUDr. Vlasáka z Frýdku-Místku Zdeněk Štich po propuštění nezemřel. Místo toho se znovu naučil mluvit a pohybovat se. „Nejdřív jsem šíleně koktal.“ Chodil nejprve o holích, ale po nemilosrdné rehabilitaci a usilovném cvičení je odložil. „Byl tam takovej ras, kterej když viděl moje zkrácený achilovky, prohlásil, že se na to musí tvrdě. V nejhorším to prej praskne, tak se to sešije a jedem znova. To mi pomohlo.“

Uzdravení neznamenalo vysvobození. Tím, že nezemřel, nesplnil Zdeněk Štich očekávání svých věznitelů. Už po roce mu hrozil návrat do tábora. „Můj otec tehdy zorganizoval podpisovou akci, aby mi trest prominuli. Tady v Ostravě ji podepsala spousta lidí. Včetně komunistů.“ Prezident Antonín Zápotocký nakonec Zdeňku Štichovi udělil milost.

„Tehdy jsem měl poprvé v životě kliku. Tatínkův kamarád vedl dílnu invalidů, kde se opravovali hodiny. Byl to zapřísáhlý antikomunista. Rozhodl se, že ze mě udělá hodináře, a vzal si mě do parády. Když jsem opravil svůj první budík a vydělal první peníze, byl jsem štěstím bez sebe.“ Hodinářem však nezůstal, po zániku dílny se v ostravské Nové huti přeškolil na jemného mechanika. „Ale papaláši z huti se to dozvěděli – a chodili za mnou, abych jim opravoval hodinky.“

Nenápadný hodinář s minulostí politického vězně se v Nové huti v klidu dočkal penze. „Někdy v roce 1990 jsme byli na chatě v Beskydech a za manželkou přišel soused, že o mně píšou v novinách. Byl to článek v Respektu, historik Radosta v něm zpovídal Karla Kukala. Nevěděl jsem, kde ho hledat, ale na Konfederaci politických vězňů v Praze mi dali jeho adresu. Ukázalo se, že žije ve Švýcarsku. Napsal jsem mu.“ Pár týdnů nato stál Zdeněk Štich na pražském Masarykově nádraží, v ruce domluvené znamení, deník Metropolitan. „Najednou se ke mně přiblížil takovej vysokej chlap v koženým kabátě. Estébák, napadlo mě. Pak ukázal prstem na moje noviny a vykročil ke mně. Byl to Karel.“

Zdeňku Štichovi zbývají do osmdesátky dva roky. Navzdory týrání a věznění vypadá lépe, než muži jeho věku většinou vypadají. „Možná to bude tím, že jsem se po propuštění z vězení znova narodil,“ směje se.


Osudná noc a co přislo po ní

V noci ze 14. na 15. října se jedenáct vězňů ze slavkovského tábora X (přezdívaném Dvanáctka podle nedaleké šachty se stejným číslem) pokusilo o útěk. Byli to: Zdeněk Štich, Karel Kukal, František Petrů, Jan Trn, Jan Úlehla, Ferdinand Compel, Vladislav Roubal, Boris Volek, Ladislav Plšek, František Čermák a Miroslav Hasil. Složení skupiny nebylo úplně jednotné.

Ne všichni, kteří byli do původních plánů zasvěceni, se nakonec pokusu zúčastnili – buď z vlastní vůle, nebo proto, že kvůli zostřeným trestům nemohli nastoupit na vybranou směnu. V procesu s těmi, kteří pokus o útěk přežili, byli proto souzeni i další vězni, obvinění za to, že o přípravách akce věděli. Jako údajný pomahač ze strany dozorců byl v procesu odsouzen k smrti a později popraven i jeden z bachařů, strážmistr SNB Josef Karolík.

Odvážný pokus začal o půlnoci. Vězňové pracující v šachtě ohlásili na povrch „poruchu“ ponorné pumpy. Tři z nich s ní vyfárali a odnesli ji do zámečnické dílny. V dílně udeřili do hlavy a odzbrojili strážného se samopalem. Zbraň si vzal bývalý partyzán, štábní kapitán Jan Úlehla. Pod jeho vedením se vraceli k šachtě, když je překvapil službu konající a ozbrojený bachař Jan Gucký. Nedbal na Úlehlovu výzvu a pokusil se strhnout ze zad samopal. Úlehla vypálil. Všechny dozorce včetně těžce zraněného Guckého pak vězňové spustili v kleci do šachty. (To, že Gucký svým zraněním podlehl, se dozvěděli až později.) Poté vyfárali i jejich druhové.

Ozbrojeni třemi pistolemi a třemi samopaly opustili tábor. Na poslední chvíli připustili, aby se k nim neplánovaně připojil elektrikář Vladimír Levinský. Brzy se ukázalo, že to byla jejich první vážná chyba. Levinský předstíral, že při útěku ztratil čepici, a vrátil se pro ni, prý proto, aby pronásledovatelé nepoznali, kudy vězňové utíkají. Zatímco na něj ostatní čekali, Levinský osvobodil bachaře uvězněné v šachtě. Až když zjistili, že na Levinského čekají marně, vydali se na další cestu. Po nočním pochodu se skryli v zalesněném svahu poblíž Stanovic.

Doufali, že v úkrytu přečkají den, ale kolem poledne je objevil jeden z pronásledovatelů. V okolí vsi se rozpoutala přestřelka mezi těmi prchajícími, kteří byli ozbrojeni, a příslušníky zvláštního oddílu SNB Jeřáb určeného k ostraze jáchymovských lágrů. Matrika bývalého MNV v Horním Slavkově uvádí, že 15. října 1951 zemřelo pět útěkářů. Pouze u dvou z nich, Františka Petrů a Vladislava Roubala, je uvedena jako příčina úmrtí střelná rána. (Což samozřejmě nic neříká o tom, zda je zastřelili dotírající policisté, nebo zda obrátili zbraň proti sobě.)

Zbývající tři, Jan Trn, Ferdinand Compel a Jan Úlehla zemřeli na ochrnutí mozkových center a vykrvácení, což otevírá prostor ke spekulacím, zda nezemřeli až při krutém zacházení poté, co byli dopadeni. Boris Volek, Ladislav Plšek, Karel Kukal ani Zdeněk Štich postupující rojnici neunikli, ale přežili a s výjimkou Šticha stanuli před soudem, který Plška s Volkem odsoudil k smrti a Kukala k dalším 25 letům vězení. Z obklíčení se zřejmě dostali jen dva vězni, František Čermák a Miroslav Hasil.

Moravák Hasil se dostal až na rodné Slovácko, ale už v listopadu 1951 byl, pravděpodobně po upozornění udavače, odhalen a zastřelen, když se zúčastnil hospodské zábavy v Dolních Bojanovicích u Hodonína. Františka Čermáka zastřelila hlídka Pohraniční stráže v listopadu 1951, když se u Bratislavy snažil přejít do Rakouska.

S použitím knihy Karla Kukala Deset křížů (pozn pro LN – týká se jen boxu)



Příběh pana Zdeňka Šticha vychází z práce studentů OA a VOŠ-sociální z Ostravy-Mariánské Hory.




Lidovky.cz

NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?
NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?

Jaké léky s sebou berete na dovolenou pro děti?