Po soudu ho převezli do jáchymovských uranových táborů, kde fáral na dole Svornost, pak byl přemístěn na Horní Slavkov. Od počátku pomýšlel na útěk z ostře střeženého lágru. Na dole „dvanáctka“ tehdy rekonstruovali vrátek do šachty, dřevěná budova starého vrátku byla obestavěná novým zděným opláštěním a mezi starou a novou zdí vznikla úzká chodbička. Právě do ní se v září 1951 Lubomír Jednorožec schoval. O půl století později vzpomínal:
„Byla krásná teplá hvězdná noc. Vrátný z lágru seděl na zábradlí a koukal se přesně mým směrem. Tak jsem se pomalinku skrčil a lehl si na silnici. Před jeho očima jsem se vyplížil až k plotu. Bylo tam nejdřív pětimetrové ostřelovací pásmo vysypané bílým pískem. Pak jsem měl před sebou dva ploty z ostnatého drátu. Dráty byly ze strašně tvrdé oceli a já měl jen malé kleštičky. Nedovedete si představit, jak silná je lidská vůle. Dostal jsem do rukou neuvěřitelnou sílu a dráty přestřihl.“
Za ploty už měl Lubomír Jednorožec volnou cestu. Protože utekl nepozorovaně při nástupu na šichtu, získal čas, bachaři ho začali postrádat až po pěti hodinách. Mířil k hranicím, chtěl přejít na Západ. Z Horního Slavkova do Mariánských Lázní to bylo asi 25 kilometrů, ale neměl mapu ani kompas, musel se vyhýbat vesnicím a samotám. Na sobě měl jen vězeňskou blůzu a kalhoty, na nohách tenisky. Chodil jen v noci, spal na mezích a vstával za soumraku. Cesta na hranice mu trvala několik dní:
„Mířil jsem na kopec, který se jmenuje Dýleň. Chvílemi jsem se plazil, když jsem si myslel, že by někdo mohl být poblíž. Byl jsem celý mokrý. Brzy k ránu jsem přišel k chalupě. Místní už byli vzhůru a slyšel jsem, že mluví německy. Říkal jsem si, že to snad není možný. To jsem už v Německu? Pokračoval jsem dál a přišel jsem k vysokému napětí. Tam byla cedulka v němčině. Tak jsem šel po silnici, proti mně jelo auto a říkal jsem si, že když už jsou to Němci, tak je to O. K., ale byl tu autobus ČSD. Tak jsem zapadnul do lesa.“
Druhý den po téměř osudném omylu se Luboš Jednorožec dostal až k pohraničnímu pásmu. Slyšel štěkání psů a pak se objevili vojáci se samopaly. Viděli ho, ale utekl - a pochopil, že zbědovaný, promrzlý a hladový přes hranici neprojde. Rozhodl se hledat pomoc v Praze, ale nejdřív putoval za bratrancem do Žďáru u Sedlčan. Dorazil k Plzni, v noci se proplížil městem, ale všiml si ho strážník, který zalarmoval vojenskou posádku. Vojáci v autě uprchlíka objevili, ale znovu měl štěstí, znovu proklouzl: „Křičeli, abych zastavil, a když jsem to neudělal, začali střílet. Viděl jsem, jak kulky narážejí na silnici a odlétají jiskry.“ Na kajaku do Prahy Bez dalších nehod došel Lubomír Jednorožec do Žďáru, kam za ním přijela i jeho snoubenka Olga Vosátková. Do Prahy se doplavil na kajaku, po městě se pak pohyboval s falešnými doklady. Nakonec ale musel opustit hlavní město a najít nový úkryt - ve skautské chatě, na samotě v Krušných horách. Skrýval se, mezitím jeho otec hledal převáděče, který by Luboše a jeho snoubenku dopravil na Západ. Na Velikonoce 1952 mu otec poslal zprávu, aby se připravil na cestu. Před odchodem se ještě ukrýval v chatě u Hrusic. Olga měla u sebe zápisník a dopisy z lágrů, které jí Luboš psal. A jelikož u sebe nechtěli mít žádné písemnosti, všechno zabalili do alobalu a zakopali v láhvi na zahradě.
Podle plánu měli přejít hranice do Německa nedaleko Železného Brodu. Na železniční stanici je měl vyzvednout hajný. Od spojky s převáděči dostal Lubomír Jednorožec heslo, jímž se měl prokázat.
„Byli jsme strašně nervózní. Přijeli jsme do Železné Rudy, s hajným jsme se hned setkali a řekli jsme si heslo. Vedl nás stezkou, museli jsme přebrodit říčku. Pak jsme šli po silnici k hranicím, kolem budovy, která musela patřit pohraniční stráži, hrozně tam štěkali psi. Později jsem si domyslel, že nás tam vedl schválně, že to bylo avízo pro vojáky. Převáděči nám řekli, že půjdou napřed a pak hvízdnou, abychom šli za nimi. To udělali asi třikrát. Po čtvrté se nic neozývalo, tak jsme pomalu šli, viděli jsme černé keře, a když jsme byli u nich, začaly létat rakety. A v jejich světle jsme poznali, že ty keře jsou vojáci se samopaly.“
Po zatčení převezli Lubomíra Jednorožce i jeho snoubenku k výslechům. Vrátil se do Jáchymova, kde zůstal měsíc v korekci. Olga Vosátková dostala u soudu čtyři roky vězení, Lubomír dalších 16 let. Propustili ho na amnestii v roce 1960, ale pak se do vězení za protistátní činnost dostal znovu a definitivně se ocitl na svobodě roku 1967. Vzápětí emigroval do Spojených států, dnes žije nedaleko San Franciska.
lidovky.cz Další příběhy naleznete na www.lidovky.cz/bezpravi
O autorovi| Adam Drda a Mikuláš Kroupa, redaktoři Rádia Česko
