Pavel Šrut bude nejspíše postavou nejvyšším současným českým vousatým básníkem, konkurovat mu může snad brněnský Zeno Kaprál, který je v každém případě nejhubenějším. Možná že větším co do výšky je ještě Radomil Uhlíř, který je zaručeně nejtělnatějším: v Brně má ovšem konkurenci v básníkovi Leoši Baconovi Slaninovi. Tolik na úvod fyziognomie.
Pavel Šrut se narodil v Praze, a pokud se v posledních deseti letech neodstěhoval, pak bydlí pořád na Královských Vinohradech, odkud to měl blízko do různých podniků a redakcí, po roce 1989 třeba do Českého rozhlasu, kde na Vltavě vysílali jeho nekonečný seriál Ostrov, kde rostou housle, který byl pod rouškou dětské poezie poslouchaný spíše jeho dospělými přáteli, neboť jeho dětská poezie byla vždy spíše poezií nonsensu, slovních hříček čili kalambúrů, kterým lépe rozumí vyspělý čtenář. Jako své tuskulum, kam se uchyluje, když potřebuje klid a hoří mu termíny, používá skromný domek ve Zdicích, kde topí v kamnech.
Díky tomu, že se narodil na začátku války, nedotklo se ho blbnutí padesátých let, což by mu stejně asi vzdělaní a měšťansky založení rodiče rozmluvili, ale možná by se ubránil i on sám, neboť by na to neměl povahu. Vystudoval angličtinu a španělštinu na filozofické fakultě, což se mu pak hodilo, když překládal různé těžké básníky, třeba Dylana Thomase, který mu musel být sympatický i svým životním stylem: o jeho tváři se říkalo, že připomíná hodně uválený polštář.
K jeho generačním druhům patřili básníci, kteří coby mladíci vydali první knížku v polovině 60., což šlo hlavně díky tomu, že v redakcích seděli rozumní lidé. Když je z redakčních plánů začátkem 70. let vyhazovali, tak už tam byly svině, což nevadilo básníkům, kteří s chutí nastoupili na začátku normalizace na jejich místa. S lidmi ze Šrutova pokolení si osudy zahrály všelijak, ale v podstatě se dá říci, že jestli je po válce nějaká básnická generace veskrze sympatická, pak tato: Ivan Wernisch, Petr Kabeš, Andrej Stankovič, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Tomáš Pěkný...
Šrutův debut se jmenoval hrubínovsky Noc plná křídel a vyšel v roce 1964. Po okupaci, v roce 1969 mu stihl těsně před vyhazovem Karel Šiktanc v Mladé frontě ještě vydat Červotočivé světlo, ale pak bylo s vydáváním „vážné“ poezie utrum, i když Šruta nikdy vysloveně nezakázali, vkus a takt mu nedovolily, aby se o to prosil. Mohl se ale literaturou živit, psal básně pro děti, překládal poezii, textoval písně. Byl to důstojný způsob, jak mít na činži, ale vykonával je vždy s jistou rukou. V jeho bytosti je totiž něco šťastně říkadlového: sklon k hravosti a schopnost vytvářet básnickou situaci a obraz tak lehký, že skoro lítá jako z papíru. Výbor z vážné poezie z těch let mu vyšel až těsně před listopadem ’89, jmenoval se Přestupný duben a byl to bestseller, neboť ho národ znal z písní Luboše Pospíšila a Michala Prokopa, který zpíval o tom, že za jeho časů na koleji Yesterday„už ráno začal večírek“, o což se pak i autor zdravice párkrát pokusil, avšak na jeho koleji nebyla ta pravá atmosféra. Tak si to aspoň představoval. Kolej autenticky ostatně nepoznal ani Pražák Šrut.
Citovým založením je ale Pavel Šrut básník milostného krachu, který mírní intelektuální ironií, což je nejrozumnější, co může v takových věcech intelektuál dělat. Za toto doporučení mu budiž vzdána čest a do dalších let přáno mnoho sil.
