Na papíře to s rovností pohlaví vypadá jednoduše. V praxi, například ve školství, je to horší. Má se vyrovnávat poměr učitelů a učitelek? Nebo se mají vyrovnávat jejich platy? To jsou otázky do pranice. Jak ukazují čísla, můžeme totiž zvolit buď první, nebo druhou strategii, ale ne obě strategie zároveň. Chceme-li stejné platy, muži se do škol nepohrnou. Chceme-li vyrovnanější proporci, dosáhneme toho za cenu vyšších platů pro mužské učitele. Buď jedno, nebo druhé, ale ne obojí naráz. Co s tím?
Michaela Marksová-Tominová z ministerstva sází na osvětovou kampaň. Ale ruku na srdce, existují-li pro dosažení rovnosti dvě strategie, jež se navzájem vylučují, není užitečnější přistupovat k problému jinak? Třeba si přiznat, že muži ve školství jsou menšinou, a jako k menšině k nim přistupovat. Jak je známo z Ameriky a její pozitivní diskriminace, máme-li narovnat pozici menšiny, musíme ji nějak zvýhodnit. Nejsou pak ty vyšší platy mužských učitelů projevem spontánní pozitivní diskriminace menšiny?
