PRAHA „Muzikál musí mít nejen velký příběh, ale i jasnou dramatickou stavbu, musí se v něm o něčem hrát a ne jen o příběhu vyprávět,“ hodnotí snahu o původní české muzikály autor českých verzí Jesus Christ Superstar, Evita či Kočky Michael Prostějovský.
Zároveň připouští, že tento „syntetický dramatický žánr, jenž spojuje literaturu, hudbu a tanec“, se řídí jinými pravidly než ostatní divadelní produkce. „Muzikál se vlastně stává skutečně ,slavným‘ až v okamžiku, kdy dochází k jeho dalším nastudováním. A to jak teritoriálně, tak časově a platí to samozřejmě i ve světě.“ Muzikál není sestava dvaceti písní pro cédéčko Jako příklad se podle něj hodí například Oliver!, který měl před měsícem premiéru v Londýně. Od svého prvního uvedení v roce 1960 se hraje minimálně každou dekádu. Teď jde ale o to, jak mají další nastudování vypadat. „Myslím si, že by každé nové desetiletí mělo vtisknout dílu novou podobu. Někdy však dochází jen k vytvoření kopie předešlé verze,“ míní Prostějovský.
To je podle něj problém i českých produkcí, hlavně jde-li o autorskou sféru. „Muzikál není sestava dvaceti písní jako cédéčko. Samozřejmě by měl obsahovat melodické, nápadité a zapamatovatelné skladby, ale hudební složka musí sloužit především ději, podpořit scénickou akci na jevišti, dramatickému napětí dodat větší sílu a tak dále. Je to vlastně jako v opeře, kde máme na jedné straně nádherné árie a na druhé hudbu dramatickou, dějotvornou. A ještě větší slabinou jsou myslím scénáře, či libreta,“ míní Prostějovský. Čeští autoři se přitom ani nesnaží v oboru zlepšit či přiučit v zahraničí. „Raději hovoříme o jakési neexistující specifice českého muzikálu,“ uzavírá Prostějovský.
