Slavný španělský dramatik Fernando Arrabal (78) přijel do Prahy minulý týden jako jeden z hlavních hostů 20. ročníku Festivalu spisovatelů Praha.
Malý mužík, který v jedné větě míchá filozofii, fyziku, umění i matematiku, je následovník Alfreda Jarryho, vyznavač patafyziky a surrealista.
Je také blízkým přítelem Milana Kundery.
* LN Často mluvíte o generačních druzích, rád jste měl i Warhola, Tzaru či Bretona. Jak důležité je pro vás přátelství mezi umělci?
Zásadní. To vidíte i tady na festivalu. Bez přátel bych byl ničím a asi bych skončil ve Španělsku v lochu, ze kterého mě, jak víte, vysvobodil Samuel Beckett. Mám zásadní kamarády, dodnes miluju Alfreda Jarryho a Krále Ubu, stejně jako Skutky a názory doktora Faustrolla. Byl jsem dokonce zvolen jedním z takzvaných transcendentálních satrapů patafyziky.
* LN Kdo je satrapa?
Ten, kdo v nesmyslu či obskurní nadsázce hledá nějaký podstatnější pohled na skutečnost. Satrapů je na světě málo, jen devatenáct, a dělí se na dvě části: živé a mrtvé. Mezi mrtvými jsou Jacques Prévert, Marcel Duchamp, Eugene Ionesco, nebo Max Ernst, mezi živými pak Umberto Eco, já a už jen tři další. Měla by mezi nás patřit i má přítelkyně Louise Bourgeoisová (sochařka, zemřela 31. 5. 2010), strašně mi chybí. Ani Milana Kunderu mi mezi satrapy nechtějí vzít, bohužel, i když pilně lobuji. Prý je to sice nejlepší žijící spisovatel, ale nenapsal nic patafyzického.
* LN Kdo vám ho tam nechce vzít?
To nemůžu říct. Přijímání satrapů je nesmírně složitý, tajný, dlouhý proces. Mezi satrapy se mi dosud podařilo vtěsnat jen Fernarda Topora, mexického animátora, ale až in memoriam.
* LN Napsal jste ale nedávno knihu Obrana Milana Kundery. Proč?
Nebyl jsem s tou jeho českou kauzou detailně obeznámen, jako cizinec tomu nerozumím. Ale to, jak z toho byl Milan špatný, stačí, abych věděl, že jste ho odsoudili nespravedlivě. Tak jsem se za něj musel postavit. Kde si myslíte, že bych byl, kdyby pro mě to samé neudělal před lety Samuel Beckett?
* LN To jste byl ale ve vězení v rodném Španělsku, kde vás v roce 1967 zavřeli za to, jak se vyjadřujete o Bohu a vlasti.
No a co, jaký je v tom rozdíl? O přátele se člověk musí starat. Víte třeba, že jsem díky Milanovi Kunderovi poznal Hrabala? Dodnes se v dopisech loučím slovy... bohumilamente, ale ne Hrabal, nýbrž Arrabal. Právě odcházím se ženou k Tygrovi.
* LN Svému divadlu jste říkával panické. A je pravda, že když Jan Přeučil jako první český herec stanul na jevišti Divadla Na zábradlí nahý ve vaší hře Architekt a císař Asyrský, paniku to tehdy, v roce 1968, vyvolalo. Co bylo principem hnutí Panika?
Panické divadlo jsem vymyslel, abych do umění vnesl trochu klidu. Jsem Španěl, narodil jsem se v Maroku, žiju v Paříži, mými vzory byli vždycky Kafka, Dostojevskij a Lewis Caroll. Nechtěl jsem ani dogmata, ani manifesty. Nesnáším nálepky. Vidím to jako dnes: hrajeme se Samuelem šachy, když vtom přinese pošťák balík, autorský výtisk knihy Absurdní divadlo od Martina Eslina. Mluvilo se tam o francouzském dramatu: přitom Samuel byl Ir, Ionesco Rumun, Adamov Armén a já Španěl. Nikdy předtím jsme termín absurdní neslyšeli, mysleli jsme, že děláme avantgardu. Beckett se na knihu podíval a řekl: tak my děláme absurdní divadlo? To je přece úplně absurdní...
***
FERNANDO ARRABAL „Jeho jazyk je jako hutný proud spermatu, slin a krve. Jako barva života, smrti a anarchie,“ píše o něm Slovník francouzské literatury. Tvůrčí poetikou je spjatý s Artaudem, Ioneskem, Pirandellem i Ginsbergem, vytvořil vlastní osobitý styl „panické divadlo“. Jeho nejslavnější film Ať žije smrt! (1971) vyvolal skandál a okouzlil mimo jiné Picassa, Buňuela i Lennona. Jeho hry inscenoval Peter Brook, spolupracoval se Salvadorem Dalím. Kvůli generálu Francovi emigroval Arrabal (78) v roce 1954 do Paříže, kde žije dodnes. Vydal dvanáct románů, šest sbírek, natočil sedm filmů. U nás vyšel mj. jeho Pohřeb sardinky.
