Zvažujete-li, v čem se liší Češi třeba od Poláků, jedním z rozdílů je vztah k politickým elitám. Proč je u nás tak cynický? Proč se tolik lidí shodne, že politické elity - bez ohledu na garnituru - lžou, kradou a hrají jen na sebe? Příčin najdeme víc, od likvidace české šlechty až po současnou vládní realitu. Ale jednou z nejvýraznějších je zklamání z výkonu politických elit po sovětské okupaci v srpnu 1968. K jejich špičkám patřil Josef Smrkovský, jehož 100. výročí narození se dnes připomíná.
Češi jsou ve své většině skeptici a plebejci, kteří se jen vzácně dokážou pro něco nadchnout. K výjimkám patřilo pražské jaro. Fakt, že euforie vznikla ve společnosti vedené reformními komunisty, zůstává ojedinělý. Fakt, že po invazi podpora komunistických elit ještě stoupla, byl pak logický. „Jsme s vámi, buďte s námi“ stálo na plakátech s portréty Smrkovského a dalších. Jenže oni to vzápětí zabalili.
Nikdo soudný by nevyčítal komunistickým politikům uneseným vojáky do Moskvy, že tam podepsali - s čestnou výjimkou Františka Kriegela - ostudné protokoly. Ale proč 18. října, už v relativním bezpečí Prahy, schválil smlouvu o pobytu sovětských vojsk československý parlament? Proč jen čtyři poslanci byli proti a deset se zdrželo hlasování? V čele toho parlamentu stál Josef Smrkovský.
Lidé vycítili, že „jsme s vámi, buďte s námi“ už neplatí. Že „oni“ jsou už stále víc někde jinde než „my“. Tehdy, mnohem víc než po komunistickém puči v únoru 1948, vzniklo to cynické rozdělení na „my“ a „oni“, které platí dodnes. Vzpomeňte si na to, až někde uslyšíte, že „oni“ zvedli daně, koupili pandury, chtěli prosadit americký radar... Je fuk, patří-li zrovna k ODS, ČSSD, TOP či VV. Jsou to prostě „oni“, někdo cizí, politické elity.
