Má odboj proti totalitě smysl, jen když jeho výnosy převýší náklady? Jen má-li reálnou šanci na úspěch, bez ohledu na morální stránku věci? Tento úhel ovlivňuje mašínovskou debatu a ta pokračuje: vláda chystá zákon o třetím odboji a ve středu oslaví Ctirad Mašín osmdesátku.
Zmíněnou rovinu uvažování, řekněme ekonomickou, přijal i Jiří Dienstbier mladší, vycházející hvězda ČSSD. Ve středu v televizi celkem pochopitelně nehájil bratry Mašíny, ale Františka Kriegla - hrdinu, který v srpnu 1968 jako jediný ze Sověty unesených představitelů strany a vlády odmítl podepsat tzv. moskevský protokol, uznávající okupaci Československa. „Myslím si,“ řekl Dienstbier, „že udělal pro svobodné poměry v Československu více než kdo další.“
Pokud nás Krieglovo gesto posunulo ke svobodným poměrům, byl to pěkný výnos. Jenže - jakkoliv to zní cynicky - v logice nákladů a výnosů nás to gesto ke svobodným poměrům neposunulo ani o milimetr. A kdybychom to chtěli vzít ostře, mohli bychom dokonce říci: Kriegel tehdy naopak riskoval, že rozčílí okupanty a ti teprve rozjedou brutalitu. Vždyť se spekulovalo, že Moskva zvažuje i přímé připojení Československa k Sovětskému svazu.
O svobodných poměrech totiž rozhodovalo 6300 sovětských tanků přítomných na československém území, dost možná největší pancéřová koncentrace v historii, a je-li odboj věcí politickou a vojenskou, nikoliv morální, jak jsme přesvědčováni, nemělo šanci vůbec žádné gesto. Nakonec ani gesto ministra zahraničí Jiřího Hájka, který nejprve předložil okupaci Československa v OSN, aby ji později - když strana a vláda přijaly moskevské protokoly a přišly na to, že náklady by tu výrazně převýšily výnosy - s ostudou stáhl.
Aby nevznikl omyl, Krieglovo gesto mělo a má nesmírný význam - ale morální. Díky němu zůstává zapsáno, že ne všichni reprezentanti československé elity se v srpnu 1968 podělali. Díky němu víme, že zlu se dalo oponovat a František Kriegel to učinil. Zaplať za to pánbůh. Ale nehledejme v tom přímé výnosy. Tak to mohl říci i Jiří Dienstbier mladší. Jenže on použil argument nákladů a výnosů s tím, že Kriegel nás posunul ke svobodným poměrům. Proč? Protože morální rovinu vnímá tak podřadně jako Václav Klaus „ekologii, na kterou si musíme vydělat“? Ale ne. Spíše proto, že nakonec - po dvaceti letech - to dopadlo dobře a my můžeme kroky osobností, jako byl Kriegel (či jako jsou Mašínové), posuzovat pohledem generálů po bitvě. Můžeme jejich krokům přikládat takové motivace i takové dopady, jaké ladí s tím či oním obrazem světa.
Historici píší o minulých událostech z pozice toho, kdo ví, jak to nakonec dopadlo. Proto u odboje přistupují na rovinu nákladů a výnosů. Ale Kriegel nemohl tušit, co svým gestem způsobí. A jak bychom dnes poměřovali druhý odboj, kdyby nakonec vyhráli nacisté? Neříkali bychom, debatujíce někde v Patagonii, že v rovině nákladů a výnosů se nejracionálněji zachoval Emanuel Moravec? V tomto postoji se skrývá neférovost vůči Mašínům. Byli to dvacetiletí kluci, ne generálové po bitvě, jako jsme dnes my.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN Autorem rubriky mimořádně není Ondřej Štindl
