Že si bude skupina vyhlášená svou upřímností pěstovat trpitelskou pózu, snad nikdo nečekal. Spíš jde o to, že prosté milostné písně s refrénem „miluju tě, la la la,“ jsou zatraceně těžká písničkářská disciplína. Jak je slyšet z desky Zlaté časy, platí to i pro hudebníky, kteří většinou umí „říci slabým hlasem silné věty“.
Láska se nikdy nepřejí První dojem z alba zpochybňuje právě ten „slabý hlas“. Živé kvety ještě nezněly tak suverénně a jednoznačně jako na této desce. Zčásti patrně díky studiové práci producenta Tomáše Slobody, hlavně ale díky hudebníkům, kteří „dorostli“ do svých rolí. Kapela místy připomíná rachotící družinu Crazy Horse kanadského písničkáře Neila Younga, jindy minimalismus Velvet Underground nebo lehkoruký styl kytaristy J. J. Calea. Stesky nad tím, že „rokenrol je mrtvý“, vystřídala za dobu existence Živých kvetů otázka, co z historie žánru rezonuje se současností. Zlaté časy jsou jednou z odpovědí.
Jsou deskou pětice, která na cestě vzhůru došla k náhorní plošině a může si na chvíli vydechnout. Vztek na porevoluční poměry i daleko intimnější, stejně bolavá témata střídají jednoduché milostné popěvky Kým ťa mám (…„kromě tebe už na mně nic neleží“), Láska („ta se nikdy nepřejí“) nebo Lovesong („musíme jít za štěstím“). Dobrá, vždyť kde je psáno, že má umělec (ještě za posluchače) trpět? Posluchačovým štěstím je ovšem zbytek desky.
Generační výpověď Tak to je!, pocta spřátelenému básníkovi Ivanovi Martinu Jirousovi (S Magorom) nebo pronikavý závěr nazvaný Smutek je dlouhá cesta. Tohle je ukázka potlachu na náhorní plošině a odvrácená strana zlatých časů kapely Živé kvety: „Nejvíc ran dostaneš od těch, co nejdou s kůží na trh a říkají tomu ostych/ Myslí si, že jsou čistí, ale není to tak.“ Živé kvety: Zlaté časy 44:14, Slnko Records 2009
