Na počátku románu Ráno a večer jsou voda a dveře:
„Ještě horkou vodu, Olaii, řekne stará porodní bába Anna No tak, nestůj tam mezi dveřmi...“ Na konci je otevřený hrob, bílé mraky a moře, „dneska tak klidné a jasně modré“.
Mezi dveřmi a mořem se rychle otočí život rybáře Johannese. Sotva se narodil, je starcem na odchodu. Probouzí se ráno zdřevěnělý, bloudí po prázdném domě „...a s cigaretou v puse se postaví, dojde pro konvici, zvedne ji, jde ke dřezu, otevře kohoutek, napustí si vodu, zavře kohoutek a postaví konvici na sporák, zapne ho a pak Johannes jen stojí a na pěknou lesklou konvici se dívá.“
Když si pořádně zakouří, dá si kafe, nají se a vzpomene si, jak se jeho žena Erna jednou už neprobudila, jde se podívat do stodoly a „...dívá se na kolo, na dva škopky, na dřevěné kozy a na stěně visí hrábě a rýče a každá z těch věcí má jakoby sama o sobě váhu a mluví sama za sebe a za to všechno, co s ní kdo vykonal, a všechno je tak staré a on je taky starý a všechno spočívá svou tíhou a klidem a on si toho nikdy nevšiml, no ale co je to s ním? že tu tak stojí ve stodole a dívá se na staré věci?“
Následuje potrhlá procházka, během níž se náhle objevují a mizejí různí lidé; vyjížďka na moři s Petrem, který je přece dávno po smrti a teď líčí pasti na kraby; potom nezdařený rybolov, při němž třpytka nechce klesnout, a pak, ve městě, úplně první setkání s Ernou...
Nějaká fantasmagorie? Spíš přirozený běh událostí. Lidé v blízkosti smrti přece vidí věci jinak. A také říkají věci jinak. Posledním prohlášením člověka na tomto světě nemusí být zrovna „Více světla“, ale třeba „Sundej mi ponožky“. Přitom druhá věta, pronesena určitým hlasem a tónem může sdělit mnohem víc než věta první. Právě takový hlas a tón Fosse hledá a tvoří.
Řeči a věci
V románech a dramatech, jež jsme dosud mohli od Fosseho česky číst, se opakují dvě situace. První: Někdo váhavě přešlapuje ve dveřích, zadržuje někoho nebo se zdráhá vejít, oddaluje nevyhnutelné. Druhá: Někdo odchází. Vychází z pokoje, bytu, domu, hospody či blázince. Jde do nevlídna, do větru, deště, zimy, tmy, ale konečně ven.
Nejúzkostnějším místem, jaké si lze představit, je pokoj, kam volně vcházejí rodinní příslušníci (v dramatu Jméno) či jiní dozírající (v románu Melancholie I), požadující jakousi změnu. Nebo místnost, kde na ženu mlčky čeká muž čtoucí knihu, uzavřený za zdí psaných slov, kterou se ona marně snaží rozbít nářkem, že už to dál nevydrží, a naléháním, aby šel nakoupit nebo ji poslouchal nebo se konečně něčím stal.
Svět vztahů u Fosseho často představuje hluboký zdroj tísně, která se zhmotňuje a stupňuje hlavně v divadelních hrách: v mluvené řeči. „Mluvení lze chápat jako cosi vnějšího, světského, zatímco psaní je vnitřní, osobní,“ píše Fosse v eseji Negativní mystika (1993, česky právě vyšel v časopise Tvar). Svět práce se proti tomu jeví přátelsky. Člověk, který čte nebo píše, dívá se nebo maluje, jde nebo se plaví, má pokojnější pohled než člověk (a třebas týž člověk) čekající: čekající na určité slovo, na něčí příchod, na odpověď nebo jen vyslechnutí. Při práci bereme do rukou věci - na rozdíl od vztahů pevné. Ať jsou to šaty, hrnek, dýmka, knížka nebo štětec, věci činí život srozumitelnějším než řeči, na věci se dá spolehnout. Neohrožují, mlčí a slouží.
Nastávají však okamžiky, kdy se něco přesmykne nebo zlomí, kdy věci náhle neposlouchají, ale promluví. I to se u Fosseho opakuje: jeho díla nevypočitatelně směřují právě k takovému zlomu, jaký intenzivně vnímá Johannes při pohledu na kolo, škopky a hrábě ve stodole. V Melancholii I to byla chvíle, kdy malíř Lars spatří Heleniny vlasy a jejich záři, anebo moment, kdy spisovatel Vidme vidí Larsův obraz. Ve hře Noc zpívá své písně Mladá žena po mnoha vyčítavých scénách odchází od Mladého muže, a když už si balí věci, náhle říká přihlížejícímu milenci Bastemu:
Nepotopená třpytka
Víš, na co myslím
On zavrtí hlavou
Jsem úplně pitomá
Myslím na pánve
v kuchyni
Rezignovaně
Myslím na to že teď odcházím od
pánví v kuchyni
Na to myslím
Jsem úplně šílená
Vidět vodu
Podstatou Fosseho unášivého psaní není váha těžkých slov, ale tekutá a přitom důrazná hudba slov prostých. Nejde o nějaký „proud“ či „řeku“ se zřetelným začátkem a vyústěním. Fosseho hudba se podobá přelévání moře či jezera, na němž významy plavou, opakovaně se vynořují a zanořují. (V rozhovoru pro měsíčník The Brooklyn Rail ostatně Fosse zdůrazňuje, že píše v chatě na sever od Bergenu s výhledem na fjord. „Potřebuji vidět vodu, když píšu.“)
„Technicky vzato“ dělá tento autor něco velmi jednoduchého: v próze i dramatu ruší začátky a konce vět, potlačuje tečky, ponechává jen otazníky, zdůrazňuje otevřenost, tekutost. Zároveň však přímé řeči různých mluvčích příkře odděluje a někdy i vnitřně rozsekává do veršů. Aby to vypadalo zajímavě? Rozhodně ne. Fosse není okázalý experimentátor, pracuje účelně a uměřeně. Změnou členění jen přesouvá tíhu promluvy z vysloveného na nevyslovené, ze slov na pauzy a zámlky. Ve zmíněném eseji i rozhovoru naznačuje, že to podstatné slovy vyslovit nelze - ale zdůraznit ano. Negativně.
„...dobrá hudba popírá svět, a to se zas nelíbí Satanovi, a proto kde hraje opravdu dobrý muzikant, tam Satan vždycky nasadí zlo a nepokoj a to je strašné, pomyslí si Olai...“
I v próze Ráno a večer najdeme dobrou hudbu - polyfonii, v níž se během několika taktů spojí hlasy více postav a prolne se několik časových rovin. Takové momenty houstnou zvlášť na konci, když Johannese přijde navštívit jeho dcera Signe.
Bohužel v samém závěru knihy hlas nevyslovitelného ustoupil vyslovení. Ačkoliv Fosse kdysi vyjádřil „skepsi vůči klasickým románovým prvkům, jakým je například vševědoucí vypravěč, onen hovorný rozverný povídálek“, zde někoho vševědoucího sám vytvořil. Přítel Petr se v románu nakonec objeví nejen proto, aby Johannese vyprovodil ze světa, ale také aby mu - i nám vše řádně a srozumitelně vysvětlil. Pronese vlastně jen několik vět, ale působí to stejně, jako by se z Fosseho jezera hudby vynořila Lochneská příšera nebo Malý princ. Možná právě tato místa knihy někoho přiměla k nabubřelým výrazům na záložce knihy („strhující“, „hluboce lidské vyprávění“, „archetypální norský rybář“), za které by jinak zasloužil vhodit do Norského moře. Na Fosseho rybářích, pánvičkách ani škopcích totiž zpravidla nic archetypálního ani hlubokého není. Jsou to obyčejné škopky, pánvičky a rybáři, kteří se - třebas jen jednou za život - ocitají v neobyčejném světle.
...a Erna a Johannes jdou po cestě a Johannes se dívá na venkovní světlo, které seshora vrhá vlídné světlo na vstupní dveře a všechno teď působí příjemným a bezpečným dojmem, zrovna jako tak často dřív, teď je všechno, jak to má být, pomyslí si Johannes, takhle to má být, takhle to má být na věky, pomyslí si Johannes...
BELETRIE KNIHA TÝDNE
Ráno a večer Jon Fosse Přeložil Ondřej Vimr. Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Praha 2007. 80 stran.
O autorovi| DANIELA IWASHITA, Autorka je redaktorkou Orientace
