Proto začnu osobně tím letným setkáním. Před deseti dny jsem byl pozván do Ostravy, abych tam něco řekl při „křtu“ Bílé knihy o ostravské kultuře. Připravil jsem si tedy jakýsi projev, který byl takový, jaký asi napíše člověk z Prahy o Ostravě, o městě, o němž toho zase tak moc neví, ale připadá mu vtipné dát dohromady pár pražských klišé a udělat si z toho legraci. Četl jsem to, lidé se snad smáli, ale v jistou chvíli, když jsem zvedl oči od papíru, uviděl jsem v publiku tvář Jana Balabána - a najednou mi to přišlo plytké, tak tak že jsem to dočetl.
Jan Balabán byl myslím z těch lidí, před kterými nešlo mluvit jen tak, lehce a nezávazně. Z toho, co jsem od něho znal a četl, ale i z jeho tváře byla patrná vážnost a hloubka. Myslím, že nebudu přehánět, ale byl v něm rys, o kterém psali ti, kteří poznali Franze Kafku: že totiž všichni začali v jeho přítomnosti vážit slova. To vůbec neznamenalo, že by tito muži neměli smysl pro humor, jen od sebe jakoby vnitřní silou osobnosti odpuzovali banalitu a plytkost.
Šel jsem pak za ním, on se jen tak usmál, podali jsme si ruce, o tom mém proslovu jsme vůbec nemluvili, zato jsme se rychle začali bavit, jako bychom se znali dávno: o našich společných známých, o jeho posledním sloupku v Respektu, ty jsem v časopise četl vždy jako první, o tom, že má hotový román, o tom, že do Stodolní nemá už cenu chodit, nebo o tom, že je rád, že ho literatura neživí, protože by ho stejně neuživila - pracoval jako tlumočník pro vítkovické hutě. Do toho vyl pes malíře a jeho kamaráda Jiřího Surůvky a něco do toho vyprávěl básník a novinář Ivan Motýl a čekalo se, jestli se neobjeví básník Petr Hruška, čímž by se ostravské nebe zaplnilo. Jan Balabán dopil lahvové pivo, pak jsme šli na cigaretu, nabídl mi jednu, omluvil se, že kouří startky, začali jsme si tykat, vyměnili jsme si čísla, řekli si, že si zavoláme a domluvíme se, že by mohl psát občas do těchto novin. A pak Jan Balabán odešel do tmy. Šel přes to hlavní ostravské náměstí a já viděl poprvé jeho jaksi nachýlenou chůzi. Koho by napadlo, že za několik dní o něm budu psát toto...
Jan Balabán byl významný český prozaik, jehož skutečné místo snad bude konečně doceněno. Neznal jsem v současné české próze tak soustředěného a intenzivního psychologa, který by byl schopen tak úsporně a s takovou silou reflektovat stav prázdnoty, ve kterém se dnešní člověk ocitl. Byl to autor nikoli snadný, lehce čitelný, ale nikoli odtažitý a elitářský. Jeho vidění světa a postav bylo tragické ve smyslu náročného a slitovného humanismu, který byl zakotven v jeho protestantském křesťanství. Balabánovy prózy, především povídky ze skvělých souborů, jakkoli pesimistické a „nešťastné“, nejsou nihilistické. Jádro jeho zkoumání člověka bylo maximálně etické a zodpovědné, přitom ve výrazu zdrženlivé, minimalistické. Možná na úkor čtenářské vstřícnosti, neboť zátěž „disciplíny“ a vážnosti mu svazovala někdy až příliš ruce, ale nikdy tak, aby se na čtenáře snesl temný mrak bezútěšnosti.
Účinnost některých povídek, především ve skvělých souborech Možná že odcházíme a Jsme tady má blízko k mistrům jemné kresby, k Čechovovi a Raymondu Carverovi. Jejich působivost tkvěla právě v tom, že jsou realistické, obyčejné, ba všední, a zároveň při čtení pronikáme pod povrchem vět do jejich hlubších mnohovýznamových vrstev. Zpodobují konkrétní místo a čas - víme, že jde o současné Ostravsko se všemi jeho sociopatologickými a ekologickými projevy -, ale při vší té všednosti máme jistotu, že tento realismus je symbolický, hlubší, že se jedná o znak či znamení pro jakési ztracené, ale naléhavě tušené mysterium. Jan Balabán se k tomuto tajemství přiblížil jak v současné české kultuře málokdo. Říká se tomu katharsis, očištění.
Podle slov jeho kamaráda Ivana Motýla zemřel ve spánku, snad klidnou smrtí. Ve svém posledním románu, který je před vydáním, psal o smrti svého otce.
***
Jan Balabán
Dílo Středověk (Sfinga, 1995) Boží lano (Vetus Via, 1998) Prázdniny (Host, 1998) Černý beran (Host, 2000) Srdce draka (Aluze, 2001) Kudy šel anděl (Vetus Via, 2003) Možná že odcházíme (Host, 2004) Kudy šel anděl (Host, 2005 přepracované vydání) 7edm (Theo, 2005 literární sborník) Jsme tady (Host, 2006) Povídková kniha Možná že odcházíme byla v anketě Lidových novin vyhlášena Knihou roku 2004.
