Sobota 22. ledna 2022, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Mýtus o Italech, dobrých lidech

Česko

Římský starosta Gianni Alemanno vzbudil pozornost i pohoršení, když odmítl označit fašismus za absolutní zlo. Vypovídá to něco o vztahu Italů k vlastní minulosti?

Gianni Alemanno byl od útlého mládí členem Italského sociálního hnutí (MSI), politické strany, která se otevřeně hlásila k dědictví fašismu. Na začátku devadesátých let se však italský politický systém od základu proměnil. Mimo tyto změny nemohlo zůstat ani MSI. Lídr strany Gianfranco Fini to dobře pochopil, a formace se z jeho popudu transformovala v Národní alianci (AN).

Fini, který Mussoliniho dříve prohlašoval za největšího státníka dvacátého století, svůj obrat během následujících let dokončil. Od fašismu se velmi důsledně distancoval. Národní aliance, kterou stále vede Fini, je nyní bez nejmenších pochyb demokratická politická strana konzervativně-liberálního střihu. Takoví čeští komunisté nejsou ani v desetině cesty, kterou urazili bývalí italští postfašisté.

S Finim se na tuto cestu před necelými patnácti lety vydal také Alemanno, který je dnes nepochybně zcela demokratickým politikem. Jak si tedy vysvětlit jeho výroky o fašismu, pronesené navíc v Izraeli?

Alemanno jako by se vymezil vůči Finimu. Ten totiž fašismus kdysi bez rozpaků za „absolutní zlo“ označil. Alemanno to nyní odmítl. Podle něj byly absolutním zlem jen rasistické zákony, které fašisté přijali v roce 1938. Do té doby se v Itálii samozřejmě jednalo o diktaturu, ale řada lidí se k ní přidala z čestných pohnutek. Fašismus měl navíc oprávnění v tom, že zabránil v cestě k moci komunismu. O co je současný systém lepší? Tolik římský starosta. Do jaké míry jsou jeho názory v Itálii výjimečné? Nijak zvlášť. Pokud za absolutní zlo bereme Osvětim a vyhlazení Židů, pak byl samozřejmě italský fašismus neskonale mírnějším režimem. Čili, říká řada Italů, na Apeninském poloostrově existovalo něco s nacistickým Německem či sovětským Ruskem zcela nesrovnatelného. Už menší, ale přesto nezanedbatelná část italských občanů dodává: Nebýt spojenectví s Hitlerem, fašismus by vlastně až tak špatný nebyl a možná by v zemi vládl řadu dalších let.

To je obraz, který je v Itálii dost silný a tvořil se především v reakci na převládající ideologii poválečné republiky. Její hlavní součástí byl mýtus o odboji, který sjednotil téměř celý národ v boji proti fašistům a jejich nacistickým patronům. Itálie po roce 1945 tak byla portrétována jako země vítězů: snad každý byl v odboji nebo alespoň věděl o fašistech své. Z této ideologie žily všechny hlavní politické strany. O temné minulosti se zásadně nemluvilo.

Na Apeninském poloostrově byla ale v sedmdesátých a osmdesátých letech všudypřítomná korupce, klientelismus a také politický teror. V prvních dvou jevech měly prsty hlavní politické strany. O co je současný systém lepší, než byl ten fašistický? – ptalo se mnoho Italů, včetně intelektuálů. Po odhalení obrovských korupčních skandálů křesťanských demokratů a socialistů se toto tázání jen zintenzivnilo. S tím padl stín také na válečnou rezistenci, z níž obě formace čerpaly oporu; navíc její rozsah a vlastní podíl v mnohém zveličovaly.

To vše vyvolalo u konzervativních historiků a publicistů reakci: zpochybnili (občas oprávněně) odboj, ale úctu projevovali dokonce i zastáncům Italské sociální republiky (RSI), tedy státu, který Mussolini vytvořil po roce 1943 z milosti nacistů. V těchto dnech to zdůraznil i ministr obrany Ignazio La Russa: prohlásil, že i vojáci RSI zaslouží úctu, pokud svůj boj chápali jako službu vlasti.

Vskutku podivná teze, uvědomíme-li si, že La Russou opěvovaní muži válčili po boku nacistů proti Anglo-Američanům… Ti, kdo pomáhali trpícím Vztah k fašistické minulosti je tak v Itálii ambivalentní. Mussolini je považován za diktátora, ale notná část obyvatelstva by mu nepřisoudila přívlastek krvavý. Italové se teprve nyní seznamují s tím, že jejich země zřídila už koncem dvacátých let v kolonizované Libyi koncentrační tábory, kde povraždila desítky tisíc lidí. Podobně se chovala také v Habeši (Etiopii). Na Balkáně si Italové během války počínali ve vztahu ke Slovanům i Židům brutálně. To vše relativně nedávno popsali a zdokumentovali historikové především mladé generace, zčásti ze zahraničí.

Do italského historického povědomí ale většina z toho teprve proniká. Dosud převládá mýtus o „Italech, dobrých lidech“ (Italiani brava gente), kteří během války všemožně pomáhali trpícím, především Židům. Není to pravda. Jenže zločiny, mechanismy a fungování fašistického režimu veřejnost stále zná především v podobě různých floskulí a sebeospravedlňujících mýtů. Pak není divu, že v podobném duchu hovoří také římský starosta či ministr obrany.

O autorovi| Ondřej Houska, zpravodaj Českého rozhlasu 6 v Itálii

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...