Seriál vychází v LN od 14. 9. do 25. 10 a spolu s Lidovými novinami si ho může předplatit zde |
Existuje ještě mýtus první republiky?
Nepochybně. První republiku si mnozí představují jako „zlatý věk“ českých dějin, kdy lidé byli vesměs poctiví a na úrovni, morálka a občanské ctnosti slavily žně. Na republikánských principech postavený stát se choval, jak se patří, a přestože vedoucí státníci jednali nejlépe, jak jen mohli, vinou zahraničních intrik jsme o tento ráj nakonec přišli.
Kde se tato idealizace vzala?
Zčásti za to může už tehdejší propaganda utvářející obraz doby, těch „dobrých“ a „zlých“. Takto formované představy ostatně sdíleli naši pradědové a prababičky. Ale setrvačností zasáhly i naše prarodiče, rodiče i nás samé. Mýtus se nakonec použil i v 90. letech. K čemu jinému jsme se ale měli upnout? První republika byla jediné vpravdě demokratické období našich dějin – mezi žalářem národů a totalitami. Takto zkratkovité vnímání se pak neustále reprodukuje prostřednictvím ustálených klišé. Obraz zlatého věku přiživovalo i časové umístění této éry. Ať už byla první republika jakákoliv, jednalo se o období dvou desetiletí relativního klidu – a míru. Její existenci totiž ohraničily dva nejstrašlivější konflikty v lidských dějinách. A dnes se jen málokdo rozhodne kriticky nahlížet meziválečné Československo skrze detailní poznávání české historie první poloviny 20.století.
V kterém aspektu či oblasti tento mýtus nejméně odpovídá skutečnosti?
Někdy slýchám, že tehdy neexistovala korupce, politici měli širší rozhled a snažili se vládnout ve prospěch všech společenských vrstev. Zohledňovali požadavky menšin a vůbec občanská společnost byla obecně víc semknutá. Podobná tvrzení ale mají daleko od pravdy. Ve veřejném prostoru se kradlo a vedoucí státní představitelé si s tím nevěděli rady. Nepotismus a rozdělování křesel podle partajního klíče byly zcela běžné jevy, nad nimiž se nikdo ani nepozastavoval. Naopak – pro mnohé byl právě zisk nějaké materiální výhody hlavním motivem pro aktivní politické angažmá.
Společnost nebyla semknutá?
Byla rozdělená daleko víc, než je tomu dnes. Jednotlivé národnosti nedostaly, co jim bylo slibováno, ať už jde o Slováky, nebo Rusíny. Vůči Němcům si vládní většina také nebrala servítky. A sociální nůžky? Ty byly, zejména v některých letech, rozevřené k prasknutí – chudí chudli a bohatí bohatli. A ne každý z těch druhých si k majetku přišel právě čestným způsobem. Realita byla daleko od někdy deklarované republikánské rovnosti. Na druhou stranu, v těchto ohledech meziválečné Československo nebylo výjimkou. A je nespornou skutečností, že do určité míry se dařilo společenská štěpení držet v mezích, které zajišťovaly celkem poklidný život pro velkou část obyvatelstva. Nepochybně tomu napomohlo i vcelku fungující demokratické zřízení, kterému se dařilo přesouvat ideové konflikty z ulice do parlamentních lavic. A i když už od první poloviny 30. let docházelo k určitému oslabení demokratických principů, podařilo se u nás, v prostoru obklopeném občanskými válkami a autoritativními a totalitním režimy, skutečně udržet „ostrov demokracie“.
