Od roku 1989 ještě neuplynulo ani čtvrt století, a období tzv. husákovské normalizace se už mnoha lidem začíná jevit takřka v růžových barvách. Zrodila se spousta legend: všechno bylo levnější, školství bylo kvalitnější, zdravotnictví nám záviděl celý svět, společnost byla sociálně spravedlivější. Kniha ukazuje, že realita 70. a 80. let vypadala jinak.
Středisko empirických výzkumů (STEM) pravidelně zkoumá, jak Češi hodnotí život společnosti pod vládou komunistické strany. Koncem roku 2008 sociologové ze STEM zjistili, že pouze 57 procent lidí považuje současný režim za lepší než předlistopadový, 24 procent má opačný názor a zbytek má pocit, že to vyjde nastejno. STEM tehdy konstatovalo, že toto názorové rozložení se zhruba od roku 2001 zásadně nezměnilo, což posléze potvrdil i průzkum zveřejněný koncem roku 2009. Výsledky těch šetření se sice nedají interpretovat tak, že se Čechům stýská po nesvobodě (mj. zhruba dvě třetiny lidí věří, že současný politický systém je dovede k lepší budoucnosti, než k jaké by je vedl ten předchozí), ale i tak jsou zarážející. Dobře, víc než polovina lidí vidí sedmdesátá a osmdesátá léta (protože o ta nepochybně především jde) kriticky, ale co ten zbytek? Už jen zmíněná neměnná čtvrtina nostalgiků je nepříjemná, ale když se k ní přidá další, skoro stejně velká část obyvatelstva, pro niž jsou husákovský komunismus a současnost jedno a totéž, je to špatné znamení. Dá se vykládat mnoha způsoby, například jako částečná ztráta národní paměti nebo překvapivě rozšířená neschopnost myslet a odlišovat ve vzpomínkách podstatné od nepodstatného. A může ukazovat na budoucí komplikace, například nárůst preferencí vyhroceně populistické KSČM, jejíž ideologie je na kladném vztahu k minulosti postavena.
Posledních zhruba patnáct let Československé socialistické republiky (doba po čistkách a nástupu normalizační garnitury) bývá velmi často popisováno jako období, v němž se společnost potýkala s určitými „nešvary“ – nedalo se svobodně jezdit na Západ, občas nebyly v obchodě banány a občas toaletní papír, špatně se sháněly věci ze Západu, potlačovaly se demonstrace a pár disidentů sedělo v base. Jinak se žilo víceméně normálně, pokud si tedy člověk zbytečně nevyskakoval a nedráždil úřady. Z internetových diskusí a různých mediálních anket (o výrocích politiků KSČM ani nemluvě) se čtenář dokonce dovídá, že spousta věcí fungovala před listopadem líp: bylo levnější bydlení i potraviny, každý měl garantovanou práci, čs. zdravotnictví se dávalo ve světě za příklad, společnost byla sociálně spravedlivější, byla nižší kriminalita atd. Od roku 1989 se zrodila skutečná „mytologie o socialismu“ – žije si svým vlastním životem, vyvíjí se nezávisle na názorech historiků, novinářů a intelektuálů a je dost možné, že mnozí mladí lidé, kteří ten režim nepamatují, budou mít za deset dvacet let v hlavě zcela zkreslený obraz.
Ze všeho nejdřív se zřejmě ze vzpomínek, které starší generace předává potomkům, vytrácí vědomí, že ústřední problém socialistické společnosti nebyl v nedostatku hmotných věcí (to je jen jeden rozměr), nýbrž v buzeraci, fízlování, šikaně a ideologické masáži, jimž bylo nutno čelit doslova na každém kroku, protože bolševický aparát pronikal a snažil se pronikat do všech oblastí života. Otravoval člověka doslova od kolébky po hrob, neustále mu lezl do jeho nejvlastnějšího soukromí. Samozřejmě že nikdo nežil přesně tak, jak si představitelé režimu plánovali, že ovládnutí občana nikdy nebylo stoprocentní – v Československu zkrátka nevznikl homo sovieticus, na rozdíl od Sovětského svazu tu komunismus netrval tak dlouho, aby se ho podařilo vytvořit. Ne každý občan ČSSR chodil na prvomájové průvody, ne každý vstoupil do Svazu socialistické mládeže (SSM), aby se dostal na vysokou školu, ne každý měl samé špatné pedagogy. Ale současně platí, že nikdo docela neunikl: nad každým měli dohled kádrováci, každý žil ve zdevastovaném životním prostředí, každému hrozila kriminalizace, pokud nechodil do práce. Na následujících řádcích a stránkách tedy nepíšeme o věcech, které musel nutně úplně každý prožít a potýkat se s nimi – ale zároveň je velice pravděpodobné, že jich zažil většinu.
Jak tedy vypadal život průměrného občana „naší“ socialistické vlasti? Co mu připravili komunističtí plánovači lidských osudů? Po nadějích, které vzbudily reformní rok 1968 a od Gottwaldova únorového puče nepoznaná svoboda, přišla beznaděj a normalizace. Upevnění vedoucí úlohy KSČ formulované v materiálu Poučení z krizového vývoje (jakýsi kodex, v němž se prolhaně předepisovalo, jak se má hodnotit nedávná minulost) určovalo další směr, samozřejmě za přítomnosti okupačních sovětských vojsk. Jestliže koncem šedesátých let měl národ náběh k tomu, aby se stal společností občanů, od počátku normalizace bylo jasné, že bude společností „pracujících“ – nesvobodných lidí s nejistým právním postavením. Ve státní (partajní) režii pak mělo být vše už od chvíle zrození a od prvních dnů v porodnici, kde bylo dítě odebíráno matce a přinášeno jen na kojení.
***
Ukázka z úvodního textu Adama Drdy Socialismus od kolébky po hrob
MILUJEME KARLA GOTTA (UKÁZKA Z KNIHY MÝTY O SOCIALISTICKÝCH ČASECH)
Občan socialistického Československa nemohl pořád jen dřít a shánět nedostatkové zboží, musel mít taky nějaké „kulturní vyžití“, musel se občas trochu pobavit. Podle rudé ideologie představovala totiž kultura jako celek „zábavu“ – byla to „nadstavba“ nad „základnou“, čili nad užitečným pracováním, a z toho zase plynula ideová podřízenost umělců potřebám tzv. pracujícího lidu. Komunistický aparát dozíral na všechny oblasti života – a kultuře jako přirozené sféře (nežádoucí) svobody věnoval výjimečnou pozornost. Jelikož kultura a umění za komunismu jsou opravdu široké téma, omezme se v této kapitole jen na pár odstavců o světě zábavního průmyslu a populární hudby. Právě na nich se totiž pokřivenost předlistopadového socialismu ukazuje velmi plasticky. Režim tu sledoval dvojí cíl: zaprvé bránil tomu, aby do zmíněné sféry pronikaly „nežádoucí západní vlivy“ (tj. prováděl cenzuru), a zadruhé, což z prvního vyplývá, používal zábavu jako jeden z důležitých nástrojů propagandy. A to zvlášť od chvíle, kdy se masově rozšířila televize.
Neposlušné tenisky a krásný úděl kráčet k zítřku Je vám patnáct nebo osmnáct a jste zvyklí si svobodně vybírat, jakou hudbu si koupíte na cédéčku, jaký klip si pustíte na YouTube a na jaký z padesáti koncertů se vypravíte? Tak si zkuste představit, že taková svobodná volba prostě neexistuje. Že v hudbě není normální konkurence, že existují pouze dvě státní vydavatelství, že všechno, co se k vám může dostat oficiální cestou, musel předtím posvětit cenzor. A že koncertovat či vydávat desky smějí jen kapely a zpěváci či zpěvačky, kteří to mají úředně povoleno a schváleno. Hudebníci navíc pochopitelně nesmí působit neupraveně a „rozervaně“, musejí se vyjadřovat slušně a čas od času musí projevit podporu straně a vládě. Jinými slovy: vystupování umělců se řídí politickými ohledy, určující roli nehraje zájem svobodného publika ani kvalita tvorby, nýbrž ochota hudebníka podřídit se požadavkům shora.
Zpěváci pějí sentimentální písně s příšernými texty jako třeba „Poprvé jsem s tátou šel/ na malou procházku/ pro tikety na sazku“ (Milan Dyk) nebo optimistické popěvky typu „Krásný úděl máme dnes,/ kráčet k zítřku, žít a kvést,/ krásný úděl před očima růst,/ vzhůru k výškám, každou chvíli kus.“ (Michal David pro potřeby čs. spartakiády). Povolena je též nezávazná nablblost – „Neposlušné tenisky já mám,/ koupil mi je k svátku můj kluk sám“ (Lucie Bílá) – rovněž obecná konstruktivní kritika, např. varování před zhoubnými důsledky motorismu „Říkal si Hurikán, kluk jako ty./ Motorka vzlétla s ním, když dostal smyk“ (Dalibor Janda), do stejné skupiny patří i proslulý údivný verš z písně socialistických rockerů – Katapultu: „Zatáčka strom./ Kde se tam vzal?!“ Citovat lze donekonečna.
Ani současný hudební mainstream zrovna nevyniká inteligencí v textech či hudební nápaditostí, ale když se vám nelíbí, můžete ho prostě ignorovat a poslouchat si „to vaše“. Jenže před rokem 1989 to prakticky nešlo, respektive nešlo to bez krajních obtíží a bez důsledků. Vyšlo tu sice pár desek ze Západu, ale v tak malých nákladech, že se bez protekce skoro nedaly sehnat (to platilo třeba i pro Beatles), „elpíčka“ se složitě dovážela z ciziny nebo se na burzách kupovaly zahraniční i domácí nahrávky na kazetách – a kupovaly se docela draho, mladý člověk měl plat kolem tisícovky až patnácti stovek, kazeta stála cca 100 Kč. Že by se tehdy na pódiu koncertního sálu objevovali vlasatci nebo punkáči, kteří by se řídili jen svým „chtěním“ a uměleckým citem? Směšná představa. To se mohlo stát jen nedopatřením dozírajících orgánů, podobní lidé patřili k tzv. závadové mládeži, pronásledované esenbáky i estébáky. Návštěva koncertu zorganizovaného soukromě znamenala přinejmenším riziko policejní perlustrace, přinejhorším kriminál. Za komunismu pochopitelně vyšlo i pár dobrých domácích desek, ale u těch platí totéž, co už řečeno výše: skoro vždycky se to stalo náhodou, někdo někde neohlídal, co – z pohledu aparátu – ohlídat měl. Situace se v tomto směru začala trochu měnit teprve v druhé půli osmdesátých let, ale ani tehdy to nebyla skutečná svoboda.
Mýty o socialistických časech Autoři textů: Adam Drda, Stanislav Škoda a Josef Mlejnek Autoři fotografií: Karel Cudlín, Luboš Kotek a Jan Pohribný Vydal Člověk v tísni v roce 2010 92 stran, 137 Kč Distribuce: www.kosmas.cz
