Mám samozřejmě na mysli jeden specifický exemplář toho druhu, konkrétně ten, jejž ve své domácnosti chová pan Milan Kindl, proděkan plzeňských práv, který se stal jednou hlavních postav známé aféry. Přesně tohle by jeden od chovatele mývalů nečekal, navíc od takového, jehož hlavu zdobí velmi nápadné šedivé „háro“.
Vyrůstal jsem v době, kdy nějaká viditelná excentricita vyjadřovala trochu víc než hodnotově neutrální osobní libůstku. Bývala dokladem postoje, ochoty dát okolí najevo svoji nepřizpůsobivost, případně překousnout i to, že stanovovatelé norem chování a vzhledu projeví nechuť.
Člověk byl zvyklý si lidi zařazovat i podle vzhledu, dlouhovlasí chovatelé mývalů byli podle toho kritéria automaticky považováni za bytosti spřízněné, snad i důvěryhodné. Dneska je možné dotáhnout to až na významnou pozici v justičně politickém establishmentu háro neháro, mýval nemýval. Jistě, pokrok. Ale kdo se v tom pak má vyznat...
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
