V kontextu kapelní diskografie jde o desku typickou, do jisté míry rekapitulující to, v čem je soubor doma. Na přirozeném pozadí akustických nástrojů nabízí třináctka písní silné a důmyslně poskládané vokály, z nichž každý obstojí sám o sobě. Typické rejstříky obou ženských pilířů neztratily s léty nic ze své sugestivity, přičemž Irena Budweiserová v pozoruhodné bluesovce Tohle už znám nachází novou, méně exaltovanou polohu (naopak svojsky monstrózní je v Jak mám to říct). Podobně Dušan Vančura a Jiří Tichota jako by nenesli na hřbetech sedm křížků, ale dvakrát méně.
Nahradit specificky zastřený hlas Karla Zicha dost dobře nelze, jeho nástupce Jiří Holoubek ale na nečekaně uprázdněném místě funguje – existují tu styčné plochy s výrazem předchůdce, zároveň nejmladší člen do kapely vnáší zase něco nového. Třetí Jiří, C&K Vocalem protřelý matador Jiří Cerha, svůj zděděný post po ryze basovém Oldřichu Ortinském rozvinul dál – nejen interpretačně, ale i skladatelsky. Sedmá pečeť zní kupodivu jako typický hit Spirituál kvintetu, byť je Cerha jeho členem „teprve“ od roku 2000. Naopak teskná Zem kde stále svítá jakoby vzdáleně připomínala zpěvné kousky, které pro skupinu v osmdesátých letech skládali bratři Nedvědové. Pláči čest je vzpomínka na kapelní úsvit a renesanční desku Písničky z roku raz dva, podobně jako Plány Žána de Lány, „ukřičený“ polyfonní šanson.
Na silných melodických linkách se nesou nepřepjaté texty, které mají hloubku (apokalyptická Sedmá pečeť slovně opatřená Milošem Rejchrtem) i nadhled a vtip; nacházejí příjemnou rovnováhu mezi pro spirituály tradiční náboženskou tematikou a pro Česko typickým ateismem. Klasickou ukázkou je Vančurova Ábel nebo Kain.
Závěr desky sice patří písničce s názvem Poslední, Spirituál kvintet ale kufry nezaklapuje. Je to dobře, nemá proč. Zatím víc než dobrý.
HODNOCENÍ LN ***** Spirituál kvintet: Zatím dobrý Universal, 2009
