Původ poezie. Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách Uspořádali Sylva Fischerová a Jiří Starý. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2006. 304 strany.
Večerní škola. Eseje z let 1986-2006 Jiří Rulf Vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, Příbram 2007. 88 stran.
Básník se stal zbytečným už pro evropskou měšťáckou společnost v 19. století. K čemu je ve století našem? Proč vlastně mluví tak nesouvisle, ve verších? Proč nám nedává odpovědi na naše otázky? A o co tedy v poezii jde? Těchto témat se dotýkají i tři knihy úvah současných básníků.
Starost, duševní bol a slzy mu pokrmem byly. Sedm dní seděl na břehu řeky Styx, hladový a ve špinavých šatech. Marně prosil Charona, aby ho ještě jednou převezl přes řeku. Orfeus, básník.
Jedna z postav antického světa, která nepřestává Evropu inspirovat (Novalise, Rilka, u nás Zeyera, Horu...). Proč? Nechme stranou náboženské a kulturní interpretace a zůstaňme u příběhu, jak ho vypravuje Ovidius v Proměnách. U příběhu muže, který prošel tichem podsvětí, který svým zpěvem přiměl i Sisyfa na chvíli usednout na kámen a který rozplakal vládce stínů. Z říše mrtvých si odvádí ztracenou Eurydiku. Zvrátil nezvratný osud, změnil nezměnitelnost smrti. A přece selhal. V poslední chvíli ho přemohl strach. Ne z Kerbera, ne z Lític, jen lidská starost o milovanou ženu. Ohlédl se. A pak už jen rozpřáhl ruce a mezi prsty ucítil mizející vítr.
Gesto žalu, v němž poté strnul na břehu Styxu, ho odlišuje od mytických hrdinů. Rozpoznáváme hanbu. Pasivitu muže, který se předčasně dotkl smrti. A bolest, s níž stále znovu sestupuje na dno své duše, jako by stále musel procházet tu cestu, jako by už nic jiného nemělo být. Rozpoznáváme toho, kdo vidí příliš, tolik, že nemá sílu rozumět. Básníka. Takového, jak ho zná naše století.
Osud Orfeův je nám bližší než příběhy jiných mužů, jimž se také dostalo básnického daru. Řadu starověkých a středověkých vyprávění o jejich osudech připomenul nedávný sborník Původ poezie. Třeba příběh, který v Mladší Eddě zaznamenal Islanďan Snorri Sturluson:
Podle něj bohové kdysi stvořili ze slin mudrce Kvasiho. Kvasi byl zabit skřety. Ti jeho krev smísili s medem a směs vykvasila v medovinu, která je vlastním zdrojem básnické inspirace. Od skřetů se básnická medovina dostala k obrům, až se jí lstí zmocnil bůh Ódin, který ji přinesl lidem. Vyprávění plné obskurních detailů (část medoviny vypustil pronásledovaný Ódin zadní částí těla: ta je dědictvím „darebných poetů“) v posledku skaldské básníky pozdvihuje, činí z nich jediné příjemce a vlastníky poezie, božského „Ódinova daru“.
Proti nim Orfeus, když se vrátil z podsvětí, nemá nic. Především nemá naději. Všechno jeho umění nestačilo k záchraně ženy, kterou miloval. Nemá důstojnost. Selhal jako muž, protože neměl dost odvahy a sebevědomí. Nemá už na své straně bohy ani osud. A nemá Eurydiku.
A přesto právě v letech, která následují, jeho umění vrcholí. Kdykoli začne zpívat, shlukují se šelmy, divá zvěř a hejna ptáků a naslouchají. Z dálky přicházejí duby, vavříny i jiné stromy. Odkud se vzalo takové umění, taková moc? Zdá se, že vyrůstá z toho, co básník nemá. Vždyť zpívá zahleděn jinam, tam, kde zanechal Eurydiku. V každém jeho slově je přítomné strádání. Postrádání. Nabírá z prázdnoty, protože nic jiného už není. A nedostatek, absence, je nevyčerpatelným zdrojem. Beznaděj a vědomí neodčinitelné viny se nakonec stanou oporou.
Všechna opravdová poezie posledních staletí, od romantiky po dnešek, čerpala z tohoto zřídla. Z prožitku vlastní bídy a neschopnosti změnit okolnosti, v nichž se nacházíme. Z tisícera selhání, ze kterých se skládá život. Ze studu nad tím. Z hořkosti a pocitu ztráty.
Odtud ale i neporozumění, jehož se dnes básnictví dostává. Stýskání čtenářů nevybavených tak krajní zkušeností. Báseň jim prý nic „nedává“. (Ale dali oni něco jí?) Těm je nutné připomínat konstanty, o něž se moderní poezie opírá: Báseň opravdu nedává odpovědi na otázky; zejména ne na ty, které si klade básník sám. Nabízí někdy pochybnosti a nejistotu, ale nikdy oporu. Rozhodně odmítá být krásná. Úkolem poezie není čtenáře zaujmout, dojmout, nebo dokonce pobavit. Báseň ale není ani hádankou, úkolem k řešení. Báseň také nemůže nikoho zachránit, ani nikomu pomoci; jistě ne víc než kterékoli jiné zrcadlo. Lze žít i bez básní a lze tak žít nejspíš čestněji. Určitě šťastněji. Básně nejsou pro život důležité.
„Dobrá,“ řekne si čtenář, „přijmu všechny ty efektní výhrady - ale k čemu potom báseň slouží?“ Jenže báseň neslouží ničemu. Ničemu vnějšímu. Jen zřídka (v hierarchicky nebo ideově svázaných společenstvích) ještě přijímá oslavnou a ilustrativní funkci, kterou mívala kdysi. Ve všech ostatních případech je básni lhostejné, jestli je čtena. Je sama pro sebe. A pro básníka.
Hlava a lyra Báseň po uznání netouží, ale básník někdy ano. Novinář a básník Jiří Rulf (1947-2007) se v jednom z rozšafných esejů své Večerní školy rozhořčoval, že v projevech filozofů, publicistů, dokonce politiků nezaznamenal „ani jediný citát ze současného českého básníka“. Proč? Vždyť ani básníci necitují ve svých dílech projevy současných politiků. Obojí by bylo anachronismem. Taková symbióza snad existovala, když básník oslavoval nebo kritizoval stav minulosti, přítomnost či budoucnosti. Dnes je zahleděn jinam. Evropská společnost uznala básníka za zbytečného už v měšťáckém 19. století (od té doby mu také postupně přestává za jeho práci platit).
Orfeus zpívá v kruhu zvířat a stromů, ale také on hledí jinam. Pozemský svět, on sám, jeho zpěv, nic pro něj nemá cenu. Rozdává víc než kdy dřív, ale není to vlastně dar: vždyť dává pouze to, co postrádá. „Stále jen truchlil a všech žen unikal lásce,“ píše Ovidius. Rodí se konflikt s obecenstvem, spor budoucího věku. Protože posluchač či čtenář nechce jen cosi bezděčně dostat. Touží po osobnějším daru, takovém, který by potvrzoval a povyšoval jeho existenci. Chce svůj díl masa, touží po oběti. Přeje si, aby básník i v něm rozpoznal boha. Ale básník se dívá jinam.
„Ejhle, toť ten, jenž pohrdá námi!“ řekla první v průvodu thráckých bakchantek a druhá vrhla po básníkovi svůj thyrsos. Třetí už kámen. Rýči a motykami z blízkého pole, ale i holýma rukama roztrhaly Orfeovo tělo na kusy. Vzaly si, co chtěly. Hlavu a lyru vhodily do řeky. Takové nedorozumění potkává básníka často, i dnes.
Pomiňme šílenou spravedlnost Platonovu („Neměl odvahy pro lásku zemřít... Proto jej tedy bozi potrestali a způsobili, aby se mu dostalo smrti rukama žen,“ čteme v dialogu Symposion), ale nezapomeňme na básníkovu hlavu a lyru. Ty pluly mořem a přistály na písčité pláži ostrova Lesbos. Po celou dobu, kdy se kolébaly na vlnách, struny lyry zněly a mrtvý Orfeův jazyk zpíval. A břehy a pobřeží odpovídaly.
Jen s básníkem se takhle loučí svět, neboť jenom básník byl skutečně jeho součástí. Počítačový expert, finanční expert, novinář, kadeřník, číšník, ti všichni někde žijí. Ale jen básník je do skutečnosti vetkán jako do gobelínu, podvědomě spojen se vším, co nás obklopuje. Zavázán žít v totalitě vztahů a světa, nerozlišeně přijímat hrůzu i krásu. Jenom básník dnes skutečně žije v realitě.
Básník Miloslav Topinka (* 1945) zařadil do souboru svých esejů a skic Hadí kámen i projekt zkoumání vztahů lidské senzibility k nebi, větru a hvězdám či dopis adresovaný seizmologickému ústavu, ve kterém prosí o záznam „hučení“ zemských hlubin. Poezie nerozumí poměrům a vzdálenostem. Blízké ji ubíjí, daleké poutá. Na hranice nedbá. Ale ví, že jen tomu, co nás přesahuje, jsme hodni věnovat pozornost. Kámen Orfeova mrtvá hlava prý šeptala dlouho a na jednoduché otázky Lesbanů odpovídala temnými věštbami. Na jednoduché otázky studentů se učitel učí odpovídat jednoduše: „Proč mluví básníci tak nesouvisle, v útržcích, ve verších?“ - Protože cítí, že skutečnost je nesouvislá, fragmentární. „Proč mluví v podobenstvích?“ - Protože cítí, že svět je podobný. Podobný něčemu jinému. „A o co tedy v poezii jde? K čemu to všechno je?“ - Nevíme.
„O co tedy jde? K čemu to všechno je?“ ptá se Topinka v otázkách pro malíře Malicha. Nevíme. Ale právě Topinka formuluje možnou odpověď: „Jde o probuzení nové citlivosti, nových možností, o rozpuštění hranic a mezí,“ píše v eseji Rozvírání prázdna. Nejde tedy o ontologickou extázi jako kdysi. A vlastně už ani o gnozeologický nárok poezie. To jsou jen podmínky („...jde o číhání, pozornost, která nese prvky agrese“, vymezuje je v doslovu k Topinkově knize přesně Marie Langerová).
Jde ještě o víc: „Jde o totální proměnu skutečnosti, vycházející z bezprostřední, snad nesdělitelné jednoty člověka a vesmíru,“ říká básník. Dává tak poezii nový úkol. Metaforou hledaného sjednocení mu jsou jednoduché skutečnosti: světlo, vítr, kámen. „Tím, že hladím kámen, že se ho dotýkám, dávám mu tvar, proměňuji ho. Ale zároveň tím, že hladím, tím, že se dotýkám, proměňuji se sám.“
Když Orfeus zpíval, sbíhala se zvířata, ptáci, stromy. Ale i kameny přicházely a naslouchaly. A když pak po něm první z thráckých žen hodila kámen, „byl ještě ve vzduchu souzvukem strun a hlasu Orfeova překonán: spadl přímo před nohy pěvci a jako by o milost prosil za svůj zběsilý, troufalý čin.“ Ale báseň nemůže nikoho zachránit. Křik opilých žen Orfea přehlušil a další kameny dopadly na jeho tvář. Až po jeho smrti se krvavě zarděly.
Skutečnost se v Topinkových textech proměňuje „otevřením trhliny v prostoru“ („světliny v bytí“ v Rulfově eseji). „V prostoru“? To je - kde? Snad tam, kde se básník sám skutečnosti otevírá: v prostoru těla a duše. Tam, kde světelná trhlina a otevřená rána splývají. Nejspíš právě to je dnes prací básníka: být pozorný k osobní bolesti, která je jedinečná. Přijmout zranění jako součást své bytosti. Uchovat odkryté to, co ostatní zastírají. Odmítnout lék. Držet svou ránu před světem jako štít. To je i: štítit se. Především sebe sama. Svých selhání. Muže, jenž nebyl mužem, ženy, která neumí být ženou. Setrvat v té bídě.
Být jako živoucí rána, pozorně registrovat svou zjitřenost i hnilobu. Rozdírat se o svět v místě největší bolesti. A udržovat zranění otevřené jako ohnisko zvláštního smyslu a jedinečné perspektivy: Vždyť jenom z malosti doopravdy vidíme velikost, jen ze své ošklivosti vnímáme krásu, jen z prožité beznaděje se rodí oživující naděje. A jenom ten, kdo prošel svým podsvětím, kdo odtud vynesl své poranění, může uvidět trhlinu ve lhostejném plátně skutečnosti. Pouze jako zrcadlo tvé rány se otevírá trhlina v prostoru.
Básník 21. století se nestará o „pravdu“ a „krásu“. Jeho umění se v čase proměnilo: vždyť i lékař, který by dnes nabízel zaříkadla, byť účinná, by byl směšný. Básník disponuje specifickou citlivostí a nárokuje pro ni zvláštní podíl v proměnách světa. Přesáhl meze starého básnictví a příslušnost k literatuře pociťuje už spíš jako omezení. „Každá literatura je svinstvo,“ napsal Artaud. Ještě přesněji Milosz: „Co zbývá pro menší, jako jsem já: turnaj hrbáčů, literatura.“ A Topinka opakovaně cituje Halase: „Mně už nějak nejde o poesii... něco je za tím vším, co je víc než toto všechno dohromady, to důležitější v životě.“ Svět před námi leží jako mrtvý kámen a my nevíme, co s ním. Možná je právě čas, abychom dali slovo básníkům.
Je právě čas. Orfeův stín se vrátil do podsvětí a jeho zrak objímá Eurydiku: teď už smí. Ale někde v pobřežním písku spočívá hlava se zmáčenými vlasy a její slepé oči se dívají jinam. Je čas porozumět, že oba pohledy jsou totožné. Topinka píše: „Kámen už se rozpouští, stává se světlem, a světlo tuhne v kámen.“
Rodí se konflikt s obecenstvem. „Ejhle, toť ten, jenž pohrdá námi!“ řekla první v průvodu thráckých bakchantek a druhá vrhla po básníkovi svůj thyrsos. Třetí už kámen. Orfeovo tělo roztrhaly na kusy. Vzaly si, co chtěly. Hlavu a lyru vhodily do řeky. Takové nedorozumění potkává básníka i dnes.
O autorovi| Václav Vaněk, literární historik Autor vyučuje literární historii na FF UK
