* Vy jste nikdy v životě nic nevyhrál?
V profesním životě ne – za výtvarné umění je tohle moje první cena. Možná jsem někdy na základní škole získal nějakou sportovní cenu. Do svých osmnácti let jsem zkoušel nejrůznější atletické disciplíny – skok do výšky, vrh koulí, všechno možné... Nakonec jsem zakotvil u sprintů, což mě docela bavilo. Pak jsem toho ovšem nechal a dnes si jdu zaběhat, jedině když mě popadne chvilkový sportovní záchvat.
* V osmnácti letech dostalo přednost umění?
Spíš bych řekl, že jsem tehdy nechal sport plavat i v souvislosti s určitými rodinnými událostmi, o kterých se mi vlastně nechce mluvit. Začal jsem na střední grafické škole studovat restaurování knih, ještě před maturitou jsem se hlásil na restaurování na AVU, ale nevzali mě. Tak jsem pak necelý rok pracoval ve Státním ústředním archivu a v té době začal poměrně intenzivně malovat, na střední škole jsem spíš kreslil a pokoušel se něco psát; asi jako každý v tomhle věku. Miloval jsem tehdy Egona Schieleho a Oskara Kokoschku a pokoušel se o expresivní obrazy. Tenkrát se taky pomalu začalo ukazovat, co vlastně chci ve výtvarném umění dělat, takže napodruhé už jsem byl na Akademii přijatý – do ateliéru monumentální malby Jiřího Načeradského.
* Dodnes máte rád staré umění?
Možná to z mých obrazů někdo necítí, ale já mám staré umění vážně velmi rád. Od dětství mě fascinuje a přitahuje. Ostatně mé kresby napůl zvířecích a napůl lidských tváří jsou ve své podstatě klasické portréty... Někdo může nad starým uměním mávnout rukou jako nad nepotřebným zbožím, ale já mám pocit, že určitá zatíženost v tomhle směru může umělce paradoxně činit svobodnějším.
* Většina výtvarných kritiků oceňuje, že na vašich obrazech z posledního období
* převládá spíš melancholie než deprese, jak tomu bylo v minulosti...
To je hezké, že to takhle vidí výtvarní kritici, ale pro mě bylo důležitější spíš to, vymanit se z určitých schémat. Některé motivy mých starších obrazů mě pomalu začínaly otravovat, najednou mi připadaly tak trochu komické. Získal jsem pocit, že v těch relativně násilných scénách už nedokážu pokračovat, už mi to lezlo krkem, byl jsem alergický na označování svých obrazů za depresivní, takže jsem se postupně snažil obrazy vnějškově uklidňovat a výchozím námětem se pro ně začala stávat fotografie – někdy z rodinného alba, jindy to byly snímky zcela neznámých lidí.
* Co vás na nich přitahuje?
Myslím, že je za tím i fascinace intimitou – přitahují mne snímky, kdy si můžu představovat, že fotografovaný člověk chtěl být v tu chvíli sám, chránil si své soukromí, ale přesto ta fotka vznikla. Mně se pak dostanou do rukou a já trochu odkrývám nebo možná vytvářím soukromí úplně neznámého člověka. V tom je možná ta melancholie, o které někdo mluví v souvislosti s mou současnou tvorbou. Pro mě je to ve skutečnosti jen snaha být upřímnější k tomu, co teď reálně prožívám, co mě opravdu zajímá.
* A co vás teď nejvíc zajímá?
Víceméně mě asi zajímají tytéž věci co každého druhého. Jenom je možné, že já je hledám v místech, kterým sám úplně nerozumím; v prostředích, o nichž ani nevím, proč mě přitahují.
* Třeba…
V poslední době jsem hodně fotografoval v různých nemocnicích. Nehledal jsem místa, která by přímo odpovídala mým konkrétním zážitkům, ale spíš určité pocity, které jsem se pak snažil zpracovat na obrazech – nějak je artikulovat a porozumět jim.
* Takže traumatům z dětství, jež zachycovaly vaše obrazy plné poraněných a zkrvavených dětí ze sídliště, jste už porozuměl?
To samozřejmě ne, ale můj pohled na tuhle etapu života se přece jen proměnil. Asi to taky souvisí s věkem – nemůžu přece donekonečna obnažovat své vnitřnosti. Teď se opravdu potřebuji zabývat tím, co zrovna prožívám...
* A to je prostředí nemocnic?
Díval jsem se nedávno na pár dílů seriálu Nemocnice na kraji města – ta všeobecná obliba seriálů z nemocničního prostředí určitě něco znamená.
* Říká se, že pro děj seriálu neexistuje lepší prostředí, protože v nemocnici jsme se alespoň jednou za život ocitli úplně všichni...
Přinejmenším jsme se tam narodili. A někteří z nás tam i zemřeme...
* Říkáte, že většina vašich uměleckých etap zdaleka není uzavřena, během své kariéry jste ale překvapivě mnohokrát zcela změnil styl – tolik se bojíte, abyste se neopakoval?
Vždycky jsem z toho měl strach a mám ho dodneška. Jakmile začnu cítit, že bych se mohl opakovat, rychle se snažím z daného stylu vymanit. Obrazy, na kterých pracuji, mě musí nějakým způsobem přitahovat a musí nakonec dopadnout trochu jinak, než si představuji na začátku. Jsem docela pečlivý při přípravě každého obrazu – jak jsem říkal, věci, které chci malovat, si nejprve fotím, dělám si spoustu kreseb a skic; nejspíš bych dokázal vytvářet velmi realistické obrazy. Jenomže v průběhu tvorby se celá původní představa začne bortit a to mě zajímá – najednou vůbec netuším, kam až se výsledná podoba dostane, všechno je zvláštním způsobem neuchopitelné a nepředvídatelné. A to je důležitý pocit, což je asi správně.
* Až do července letošního roku jste společně s Danielem Pitínem zastoupen na výstavě umělců ze střední a východní Evropy v Centru moderního umění v newyorském Hudson Valley. Podle čeho si z tuzemské výtvarné scény vybral kurátor výstavy zrovna vás dva?
Centrum moderního umění v Hudson Valley je privátní muzeum, které založili sběratelé Livia a Marc Strausovi. A právě Marc Straus byl zároveň kurátorem této výstavy, nazvané After The Fall (Po převratu), která měla představit umělce ze střední a východní Evropy, kteří začínali pracovat v době přechodu od komunistického režimu k demokracii. Nevím přesně, na základě čeho si vybral zrovna mě a Daniela, rozhodně nejde o reprezentativní vzorek české výtvarné scény. Marc Straus strávil v Praze asi čtyři dny, což je příliš krátká doba na to, aby se dokázal patřičně zorientovat v současném tuzemském umění. Ale samozřejmě mě potěšilo, že si vybral i mé věci.
* Na výstavě After The Fall jsou vedle vás zastoupeni i umělci z Rumunska, Maďarska, Lotyšska a zemí bývalé Jugoslávie. Jak si podle vás stojí české výtvarné umění v porovnání s uměním těchto zemí?
Česká republika je v porovnání třeba s Rumunskem, které je drsnější zemí, takže i díla tamních umělců jsou extrémnější, až příliš klidná a bezpečná krajina, což se asi odráží i ve zdejším výtvarném umění. Navíc české umění je více individuální. Zdejší společnost je relativně
* takže na umělce není vytvářeno až tolik tlaku, aby svým dílem dával najevo konkrétní společenský postoj.
Co přiměje soukromého amerického sběratele výtvarného umění, aby začal kupovat zrovna české malíře?
* To přesně nevím. Nejspíš sbírá současné umění střední a východní Evropy a chce mě mít zastoupeného ve své kolekci; jsou sběratelé, kteří kupují jen to, co se jim líbí, jiní své sbírky budují velmi systematicky. Anebo ho na mě upozornily mé galeristky Camille Hunt a Katherine Kastner.
Dnes nesporně patříte k nejprodávanějším současným výtvarníkům, což vzhledem k tomu, že jste nedlouho po absolvování AVU přestal skoro úplně malovat, zní skoro jako americký sen...
* Prvních pár let po dokončení Akademie bylo hodně těžkých. Na škole má člověk pocit, že i po jejím opuštění budou všechny věci fungovat tak nějak samospádem. Jenomže já končil v roce 1998, kdy tady vládla spíše recese – první vlna zájmu zahraničních galeristů o české umění opadla, zmizely některé výstavní prostory, které se objevily v porevoluční euforii, nebylo zrovna mnoho sběratelů, kteří by se zajímali o práce studentů nebo čerstvých absolventů AVU. Já měl štěstí, že si na absolventské výstavě ve Veletržním paláci koupil jeden obraz z mé diplomové práce sběratel Richard Adam. Jinak jsem se ovšem tehdy ve výtvarném světě dost plácal – a mám pocit, že jsem nebyl jediný. Každý se v uměleckém provozu snažil zorientovat, jak uměl – což pro naši generaci bylo o to těžší, že nás na škole vlastně nikdo nepřipravil na to, jak pracovat s grantovým systémem, jak se zkrátka orientovat.
Věřil jste tenkrát, že se k výtvarnému umění zase vrátíte?
* Asi dva a půl roku jsem tehdy maloval kulisy pro film. Bylo to celkem slušně honorované, ale vnitřně jsem příliš spokojený nebyl – vlastně až s odstupem času jsem si uvědomil, jak strašně mi vadilo, že se nevěnuji vlastní tvorbě. Pak zasáhla šťastná shoda okolností – již zmiňovaný Richard Adam začal tenkrát spolupracovat s důležitým mecenášem a získal finanční obnos na nákup uměleckých děl. A tak mi zaplatil za několik obrazů, které si u mě v průběhu předchozích let zarezervoval – dostal jsem částku, která mi na nějaký čas umožnila, že jsem nemusel pracovat a mohl se věnovat jen umění.
Řada vašich uměleckých vrstevníků se tehdy uchýlila ke konceptuálnímu umění, zatímco vy jste se držel kreseb a malby – vás tenhle umělecký směr ničím nelákal?
* Na Akademii jsem se věnoval spíš malbě a po škole zjistil, že vlastně nevím, co s tím. Najednou jsem propadl pocitu, že se tu výtvarnou abecedu musím naučit celou znovu od začátku. A tak jsem začal až obsesivně kreslit. Zkoušel jsem komiksy, pak jsem vytvářel podobné kresbičky, jaké člověk dělá ve škole při nudné hodině, nebo když telefonuje na kus papíru. Postupně se z těchto čmáranic začaly vynořovat jakési mapy a polozvířecípololidské hlavy, kterých jsem namaloval opravdu spoustu; měl jsem pocit, že u toho musím za každou cenu vydržet. Načeradský mi ještě na Akademii říkal, že až deset let po škole se ukáže, jestli u malování člověk opravdu zůfunkční, stane. Nevím, jestli tomu tak je dodnes, ale já tehdy opravdu věřil, že když vydržím a přečkám období, kdy má práce neměla žádný větší ohlas, tak to jednou přece jen půjde.
Pociťujete dnes, kdy je o vaše dílo takový zájem, určitou satisfakci za období, kdy veřejnost o vaše obrazy nestála?
Nikdy jsem nesváděl bitvu se světem, nesnažil jsem se ho přesvědčit o svém nadání, spíš jsem si říkal, že je to jeho chyba, když mé dílo nechce. Nejsem v umění moc spekulativní typ, nedokážu malovat obrazy tak, aby se lidem zalíbily. Buď je zajímá, co dělám, nebo ne. Svého času to nikoho moc nezajímalo, dnes je to nejspíš naopak. Jsem pochopitelně rád a jsem vděčný lidem, kteří si mé obrazy kupují, protože díky nim si mohu platit ateliér a v něm pracovat jen na věcech, které chci dělat.
Máte tady napnutá nová plátna – už víte, co na ně budete malovat?
Tyhle rámy tady už dlouho ležely a plátna jsem na ně napnul jen proto, abych něco dělal. V poslední době si připadám vymačkaný jako citron, takže si říkám, že bych si měl dát na chvíli od práce pauzu. Jenomže nedělat vůbec nic bych nevydržel, tak si slibuji, že si budu nějaký čas malovat jen pro sebe, zkoušet nějaké blbosti. Možná se zase vrátím ke svým starším škrábaným obrazům... Zkrátka že budu malovat bez toho, aby byl výsledek někde vystavený. Třeba z toho nakonec přece jen něco nového vzejde. Většinou totiž beztak dostávám nápady až ve chvíli, kdy začnu něco dělat.
***
Josef Bolf * Narodil se 7. října 1971 v Praze. * V letech 1990–98 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde prošel ateliéry Jiřího Načeradského, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla. * V roce 1995 byl na studijním pobytu ve Stockholmu, o rok později na stuttgartské Akademie der Bildenden Künste. * V období 1996 až 2004 byl společně s Jánem Mančuškou, Janem Šerých a Tomášem Vaňkem členem umělecké skupiny Bezhlavý jezdec. * V roce 2005 byl nominován na Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2007 na Sovereign Art Foundation Award a roku 2008 na Henkel Art Award. * V roce 2011 byl vyhlášen výtvarnou Osobností roku 2010.
