Poezie a pornografie. Dvě slova, kterými se dá prokázat lidská vznešenost - poezii velebit, pornografii odmítnout. Anebo se jimi dá naopak simulovat rádobyrebelská nespoutanost - poezii odmítnout, pornografii velebit.
To polská básnířka volí originální cestu - velebí oboje. Ale uvědomuje si, že to má své mouchy a háčky. V básni Někteří mají rádi poezii píše: „Někteří -/ čili ne všichni./ Dokonce ani většina všech, ale menšina./ Když nepočítáme školy, kde se to musí,/ a básníky samé,/ budou to asi tak dva z tisíce.“ A pak je tu ještě Hlas o pornografii: „Není horší nemravnost nežli myšlení./ Ta nestoudnost se šíří jako větroprašné býlí/ na záhonech určených sedmikrásám.“
A tak by se chtělo říci, že v poezii Wislawy Szymborské se „pornografii“ poměrně daří. Jenže to by taky nebylo přesné, protože pokud jsou něčím básně polské autorky opravdu nápadné, pokud něčím překypují, tak je to právě myšlení. Ovšem poezie je přece něco jiného - ne vědět, ale vidět: viz sousloví „básnické obrazy“. Možná tedy nakonec to, co vytváří Wislawa Szymborska, není poezie, nýbrž „pouze“ pornografie dle autorčiny interpretace - to však nic nemění na tom, že její texty jsou vskutku skvělé.
Budou tam dány otazníky Čechové jsou národ, co se týče překladů, statný. A tak by se v souvislosti s letošní nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Hertou Müllerovou mohlo podotknout -kdyby byla opravdu důležitou autorkou, už by některé z jejích děl bylo do češtiny dávno přeloženo.
Ale existují i případy, kdy od nobelovského laureáta nebylo nic přeloženo a knižně vydáno ani po udělení ceny - to se týká Kaa Sing-ťiena... A samozřejmě jsou naopak také nositelé, kteří byli českému čtenáři důvěrně známi již dlouho předtím, než byli ověnčeni - za všechny Günter Grass.
V tomto směru se tedy může Wislawa Szymborska (1923) považovat za prostředně úspěšnou. V roce 1965 jí česky vyšla kniha Sůl, výbor Konec a počátek - nazvaný podle básnické sbírky z roku 1993 - následoval až rok po udělení Nobelovy ceny, tedy v roce 1997. A uplynulo dalších dvanáct let, než byl nyní publikován svazek se třemi sbírkami z nového tisíciletí Okamžik, Dvojtečka a Tady, přičemž tři básně z úvodní sbírky se objevily již v českém Konci a počátku.
Dalo by se říci, že základní figurou básní Wislawy Szymborské jsou otázky. Ano, právě v nich spočívá krása jejích textů. Autorka neustále klade otázky, a přitom čtenáře neobtěžuje - a básně nezužuje - odpověďmi. Ne, že by je nehledala a třeba i nenacházela, ale odpovědi nejsou tak důležité jako otázky, jako tázání se - „... z vážného nebo nicotného důvodu/ budou tam dány otazníky,/ a jako odpověď -/ bude dvojtečka:“, píše v textu Vlastně každá báseň. Básně jsou také nyní častěji zatíženy minulostí, a tak si třeba v Patnáctileté autorka přehrává potenciální setkání se sebou jako patnáctiletou, v Nepřítomnosti zas na scénu přicházejí dcery, které by se bývaly byly mohly narodit otci a matce, pokud by se nepotkali a nezplodili budoucí nositelku Nobelovy ceny.
Wislawa Szymborska je tedy rovněž básnířkou podmiňovacího způsobu, expertkou na - nikoliv nutně pozdní - honění bycha. Ostatně již v jedné starší básni se sama velmi trefně charakterizovala: „Promýšlím svět, vydání druhé,/ vydání druhé, opravené...“ První láska je nejdůležitější Texty Wislawy Szymborské se tak dají označit za racionální, navíc psané srozumitelným jazykem. Ale autorka v nich často riskuje, když atakuje hranici, za níž by se už z básní stala slohová cvičení od paní, která se patrně příliš nudí, a přitom má spoustu energie.
Polská básnířka ale není duchamorná - a není ani „žensky“ rozněžnělá, ani „polsky“ emocionálně vypjatá, je zkrátka moudrá, a tedy skeptická. Což potvrzuje i - na dřívější Šťastnou lásku a Lásku na první pohled navazující - První láska: „Říká se,/ že první láska je ta nejdůležitější./ Je to moc romantické,/ ale ne můj případ.“
Poezie nobelovské laureátky je navíc konkrétní, ale přitom nabízí obecnou platnost, a také osobní, ovšem nikoliv zas sebestředná. Zkrátka, tyto básně si umí u čtenáře zjednat respekt. Chvílemi si v jejich společnosti připadá jako malý kluk, chvílemi potom možná i jako blahosklonný švihák na procházce s brebentící stařenkou, nakonec je ale uzavřeno hluboké přátelství.
Je příjemné zjistit, že Nobelovu cenu přece jen ještě získávají pozoruhodní autoři a že jejich dílo zde může klidně vyjít i v dnešním rychlém světě ještě dlouhých třináct let po ocenění. A pokud se pořád mluví o tom, co všechno nám ohledně kultury Poláci „závidí“, my jim to můžeme - jak potvrzuje nová kniha - v případě Wislawy Szymborské s klidem oplatit.
Wislawa Szymborska: Okamžik. Dvojtečka.
Tady
Přeložila Vlasta Dvořáčková Pistorius & Olšanská, Příbram 2009, 112 stran
