Média přinesla nedávno zprávu o pokračující rekonstrukci dvou dřevěných domků v areálu pražské zoologické zahrady. Asi by to nikoho nezaujalo, kdyby šlo o stavby obyčejné. Oba objekty však navrhl slavný český architekt Josef Gočár (1880-1945; viz též Orientace 2. ledna a 9. října 2010), navíc v kuriózním slohu, jemuž se mezi odborníky výstižně říká národní dekorativismus, na počátku 20. let se pro něj ale vžil také termín „styl Legiobanky“ podle další Gočárovy slavné stavby v ulici Na Poříčí na pražském Novém Městě.
Šlo vlastně o československou verzi mezinárodního stylu art deco, který byl tehdy velmi populární. A v nových samostatných státech, které vznikly po rozpadu RakouskaUherska, zvlášť proto, že to byla příležitost vyjádřit emancipaci i v architektonických formách; inspirací byla především lidová architektura. Na rozdíl od předcházejícího kubismu se navíc výrazně uplatnily i barvy - samozřejmě u nás červenomodro-bílá trikolora. Nebylo to však československé specifikum - podobně bláznivé ornamentální průčelí má i bankovní budova v Lublani od „slovinského Janáka“, architekta Ivana Vurnika.
Rohlíčkový styl od Aše až po Chust Hlavními představiteli dekorativismu byli především úspěšní architekti střední generace - vedle Gočára zejména Bohumír Kozák, Rudolf Hrabě, Otakar Novotný, Jaroslav Syřiště a především Pavel Janák, autor dvou ikonických staveb: krematoria v Pardubicích, což byla taková poněkud přifouknutá perníková chaloupka, a pražské budovy pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta (palác Adria).
Mladí se na „rohlíčkový styl“ - jak mu posměšně říkali - dívali s podezřením a považovali ho jen za jinou verzi přezdobené secese, s níž se hodlali rázně vypořádat. Mezi lidem prostým ale slavil dekorativismus fenomenální úspěch. Konečně něco ryze domácího, z tradic zrozeného, říkali. A tak se domy pokryté barevnými kroužky, čtverečky nebo obloučky stavěly od Aše až po podkarpatský Chust (tam vyrostla Masarykova kolonie Jindřicha Freiwalda, jejíž dvojče najdete na pražské Ořechovce). Avantgarda ale nakonec slavila přece jen vítězství, neboť čeho je moc, to se lidem rychle přejí, a nakonec i sami protagonisté stylu art deco přešli ve druhé polovině dvacátých let ke konstruktivismu. Dnes jsme samozřejmě ke kurióznímu dekorativnímu stylu shovívavější a naopak ho považujeme za zajímavé vybočení. I nábytek nebo další designérské prvky jsou v ohnisku sběratelského zájmu. A obecně samozřejmě také platí: v jakémkoli stylu lze postavit dobré i špatné stavby.
Gočár navrhl v letech 1919-22 kromě velkých paláců, jako byly pražské budovy Legiobanky a Brněnské banky nebo královéhradecké Anglo-československé banky či rozlehlé třebíčské Vaňkovy továrny na nábytek, také několik provizorních celodřevěných objektů. Byl to třeba československý stánek na mezinárodním veletrhu ve francouzském Lyonu nebo výstavní pavilon spolku Mánes na nádvoří jednoho domu v pražské Vodičkově ulici. A také tři domečky pro správu tehdy nového pražského letiště ve Kbelích.
Perníkové chaloupky na letišti Byly to takové chaloupky se sedlovými střechami, lomenicí a pestrou červeno-modrobílou dekorací tvořenou barevnými terči, obloučky a kosodélníky. Možná vám připadá, že je to poněkud podivný styl pro letiště, ale je třeba vzít v úvahu, že tehdy se ještě létalo na strojích značně primitivních. V jednom domku byla hospoda a já si docela dobře dovedu představit piloty, jak si šli dát panáka na povzbuzení, než osedlali své z dnešního hlediska jednoduché a nebezpečné stroje. V druhém domku byla kancelář dílovedoucího a třetí zřejmě sloužil jako skladiště. Gočár v areálu navrhl i tři objekty pro první leteckou kancelář, která u nás získala koncesi - Franko-rumunskou vzduchoplaveckou společnost (jeden se na letišti zachoval dodnes v sousedství původních hangárů).
V sedmdesátých letech správa tehdy už vojenského letiště chtěla Gočárovy domky zlikvidovat. Jejich význam však už tehdy docenil dr. Zdeněk Veselovský, ředitel pražské zoo. Dva domky získal, nechal je rozebrat a znovu sestavit v areálu zahrady poblíž Vltavy. Tam nadále sloužily, ač bohužel přišly o původní vybavení i barevnost - byly natřeny černým luxolem. Veselovský však tehdy mimochodem hrdinně zachránil i betonovou plastiku významného, ale režimem pronásledovaného sochaře Miloslava Chlupáče, kterou chtěli papaláši zlikvidovat. Když zjistili, že stojí v zoologické zahradě, chtěli ji znovu zničit. Ředitel ji však nevydal řka, že opicím a jiným zvířatům snad ideově ublížit nemůže.
Gočárovy domky v roce 2002 těžce poškodila povodeň. Snažil jsem se pak přesvědčit tehdejšího ředitele Petra Fejka, který zoo úžasně povznesl, že by měly být přeneseny na vhodnější místo a opraveny. Dlouho o tom nechtěl slyšet, ale nakonec dal souhlas k opravě. Úkolu se ujal ateliér KAVA Tomáše Novotného, Marcely Koukolové a Kateřiny Žentelové. Domky se přestěhovaly podruhé, tentokrát do severozápadní vyvýšené části zahrady, odkud je krásný výhled na panorama Prahy. Průčelí byla firmou Gema ART opravena, doplněna o chybějící nebo zničené části a obnovena byla samozřejmě původní barevnost. Na jaře je budeme moci navštívit. V jednom bude občerstvení, v druhém koutek pro děti a fragment pracovny prvního ředitele pražské zoo prof. Jiřího Jandy.
Mladí se na „rohlíčkový styl“ dívali s podezřením a považovali ho jen za jinou verzi přezdobené secese, s níž se hodlali rázně vypořádat. Mezi lidem prostým ale slavil dekorativismus úspěch.
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ, historik a architekt
