Cesta k městu vedla vodou – zprava rybník, zleva záplavy. Ve Strážnici bylo ale sucho. Paní Horehleďová nám dala vstupenky a já jsem je dal Cilce, abych je nepoztrácel. Břeťu Rychlíka a Rokytu jsem potkal v sedm Pod Šancama, kde měl hrát Martin Hrbáč. Ten tam však nebyl, přišel pozdě, hrál prý v zámku pro pány.
Mně je vždycky líto toho personálu okolo festivalu. Ti kluci u brány do parku nevidí nic, jen slyší, co k nim s větrem porůznu dolehne. Cilka ztratila jednu vstupenku, ale oni si nás pamatovali a nechali nás projít.
V sobotu byl na zámku velice dobrý pořad „Rusava, Rusava“ od Kateřiny Kovaříkové, za svobodna Malíkové. Ve valašské Rusavě působil od roku 1837 evangelický kněz Daniel Sloboda. Sebral tam celkem 182 písní, které si zapsal do deníčků. Ty písně dosud nebyly nikdy vydány, přestože z nich Sloboda část poslal Sušilovi, aby je zařadil do své sbírky Moravské národní písně. Kateřina Kovaříková jim dala zajímavou, něžnou úpravu. „Na rynku v Bystrici je vysoká veža, tá moja maměnka dávno pod ňú ležá,“ zpívá se v jedné. „Čérná zem, čérná zem, daj ven maměnku mú, nech sa já jim ešče věrně vyžaluju. Má céro rozmilá, co si to vymýšláš, dyž mi v čérnej zemi odpočinku nedáš?“ V jiné se ptá kněz dívky u zpovědi: „Gdo ťa dívča šnorovál?“ A ona na to: „Gdo mňa večér milovál, ten mňa ráno šnorovál. Sama sem sa milovala, sama sem sa šnorovala v téj zahradě pod dubem, že já tvoja nebudem.“ Vynalézavá provokace.
V noci po programech vznikají ve Strážnici zvláštní spontánní shluky muzikantů – zpěvák s houslemi potká jiného, zastaví se uprostřed chodníku a začnou nějakou, kterou znají oba. Po chvilce jde kolem někdo s violou a mimoděk kontruje. Další zpěváci a holky se na ně nabalí, chodník začne být neprůchodný, lidi si posedají, polehají okolo na trávník a někdo se tak, jak si lehl, potom vzbudí další den v poledne. A neokradený!
Já chodím spat brzy a řádně do chatky. Ráno mezi drobnými najdu desetikorunu a jdu řádně do sprchy. Sprcha se vyznačuje tím, že vhodíte na chodbě do mašinky desetikorunu, voda v umývárně začne téct a nějaký cizí chlap se pod ní začne mydlit.
K snídani si pokaždé dávám v bufetu párek. Oni tam beztak nic jiného nemají. Cilka párek zapíjí malinovou Zonkou. Pavlištíkovi, který letos stejně jako vždycky dohlížel na soutěž ve verbuňku, nabídla Cilka čtvrtku svého frgálu. „Jaký frgál? Frgál je nepovedený vdolek!“ obořil se a dal jí napít slivovice, aby jí to nebylo líto. Byl u toho Jan Gajda, u něhož ve sklepě před dvaceti lety usnula dcérka na lavici a oba si to dodnes pamatují!
V neděli na stadionu Zahrada byl zajímavý pořad Mariana Friedla Proměny tradiční hudby karpatských regionů Moravy a Slezska. Zahájila ho kapela, která si říká Ruky Na Dudy, jakýmsi valašským funkem. Chtěli tím dát starým možnost, aby nad tou novotou reptali. Starým se to však na just líbilo. Anebo reptali potichu, pořad přenášel živě Český rozhlas. V poledne jsme vyjeli dom. Řídil Cilčin manžel Bedřich. V půl třetí jsme byli doma. Bedřichu, jezdi pomaleji! P. S. Toto za mne napsala moje dcera Cecílie Jílková. Když jsem to četl, myslel jsem si jako vy, že jsem to psal já.
