‚Normální vodák to neudělá.‘ Sjíždět rozvodněné řeky patří do série sběratelských zážitků, míní psycholog |
Základem je podle Pollerta zachovat chladnou hlavu a příliš se nevysilovat. „Panika je nejhorší nepřítel, protože v panice vám docházejí strašně rychle síly a dostat se z rychle tekoucí vody, je problém.“ Proti síle vodního živlu podle něj nemá smysl za každou cenu bojovat, místo toho radí se nechat vodou nést a „maximálně trošku tu a tam plavat ke břehu.“ Jeho dosažení komplikuje fakt, že voda člověka stále strhává do středu proudu. „Mohou to být stovky metrů, kdy plavete řekou. A ačkoliv je břeh od vás jen pár metrů, nedá se tam dostat,“ varuje Pollert.
Lukáš Pollert
|
Bývalý profesionální kanoista a vodní slalomář, ale také lékař a dříve i komunální politik. Patřil ke špičce vodního slalomu, na olympijských hrách v Barceloně roku 1992 vybojoval zlatou medaili, z další olympiády v Atlantě pak přivezl domů stříbro.
Pozornost vzbudil, když tyto dvě medaile v roce 2000 prodal a peníze věnoval nadaci Drop In.
Po ukončení sportovní kariéry se začal věnovat lékařství a nyní pracuje ve Fakultní nemocnici v Motole.
V letech 2002–2010 se pohyboval i v komunální politice, byl zastupitel Prahy 6 za ODS.
„Mně se mockrát stalo, že jsem plaval na divoké vodě a tam jsou víry, které vás stáhnou ke dnu. A já to pak nechám, protože pak vás zase ta voda vyplaví nahoru. Ale když proti té vodě bojujete, tak nemáte fyzicky šanci, to vám ubere rychle síly,“ přidává osobní zkušenost.
Jedinečná příležitost, ale i nebezpečí
Rozvodněné řeky jsou na jednu stranu podle Pollerta pro vodáky vítanou změnou oproti obvyklému stavu sucha, během kterého musí vodáci lodě tlačit a přenášet. Adrenalinový povodňový proud ale samozřejmě má svá rizika.
  |
„Každý vodák by měl vědět, že jsou tam popadané stromy, řeka, pokud se vylila z koryta, může někdy končit v nebezpečných zákoutích a i jezy, které jsou normálně bezpečné, mohou být smrtelné.“ Podle něj by měl vodák jet vždy řeku, kterou zná a před sjezdem si ji prohlédnout, aby viděl eventuální nebezpečí.
„Řeka mohla podemlít břeh, kde vznikne nepřehledné místo, které se může utrhnout a spadnout do řeky. Zvláště nebezpečné jsou mosty, které se nedají, při vyšší hladině řeky, podjet, ale voda pod nimi teče. Pak vás voda pod něj doslova zmáčkne i s lodí pod něj. To jsou věci, které člověk nevidí dopředu a proud je tak silný, že se tam pak nedá zastavit a z lodi vylézt.“
Umělý kanál vás na to nepřipraví
Podle Pollerta sice zkušenost z vody na umělém kanálu vodákům pomůže, přesto se ale s divokou vodou při povodních ale srovnat nedá. „Plavat v divoké vodě je úplně něco jiného, než plavat na umělém kanálu,“ říká. Na kanále podle něj teče okolo 15 až 20 metrů krychlových vody za vteřinu.
Zatímto při povodních, když je řeka divoká, to může být 50, 100 až 150 metrů krychlových. „Mám pocit že při povodni, kdy byla v Praze stoletá voda, to bylo asi 10 000 nebo 7 000 metrů krychlových za vteřinu, to jsou samozřejmě úplně jiná čísla. Ale i divoký potok, kde najednou teče 20 metrů za vteřinu, může být nebezpečný.“
Plavání v divoké vodě je navíc podle Pollerta specifické a je vhodné si ho předem vyzkoušet, než se člověk na rozvodněnou řeku vydá. „Já pořádám na kanále v Budějovicích takový vodnický kurz pro děti tak od šesti do čtrnácti let a tam je učíme plavat v divoké vodě. To je zábavné, je to jako tobogán. Ale ze začátku si myslíte, že se utopíte, protože tam je jedna vlna za druhou. Plavání v divoké vodě má svoje zákonitosti, kdy se například člověk chce nadechnout a v tu chvíli to nejde.“
