Přesněji na hravou operetku s francouzským nádechem Mam’zelle Nitouche.
Jiří Suchý si ji přešil na semaforskou figuru a premiéra ukázala, že tentokrát měl dobrou míru. Otom, že se nemá soudit ukvapeně, svědčí skok, jaký inscenace udělala od předpremiéry uvedené v Semaforu na konci minulé sezony v červnu k poprázdninové premiéře. Od nedořešeného rytmu představení, ještě nejistých, neusazených výkonů soubor dospěl k příjemně plynoucí variaci na Hervého i Nového, která neurazí ani toho, kdo má „Nitušku“ zafixovanou z minulých, klasických provedení.
V programu (který je tentokrát o hodně výpravnější a obsáhlejší, než bývá v Semaforu zvykem) Jiří Suchý vysvětluje, čím do předlohy zasáhl, jak si s klasickým dílkem pohrál. Některé dialogy obměnil, doplnil svým vtipem, jiné připsal, zasáhl i do děje novými scénkami. Některé rozsahem menší postavy vynechal, jiným naopak prostor přidal. „Zabral jsem se do té hry natolik, že už sám nerozeznám, co je ode mne a co od pánů Henryho Meilhace a Alberta Millauda,“ připouští a dodává, že smyslem těchto úprav bylo „přiblížit krásu operety napsané v devatenáctém století vnímání současného, dlužno přiznat, semaforského diváka“.
U Suchého nic nového - s podobným záměrem přistoupil kdysi ke Goetheho Faustovi nebo k Erbenově Kytici či Aristofanově Lysistrátě. V praxi to znamená, že se nevytratila původní hudba Florimonda Hervéa, byť aranžmá více připomíná dvacátá léta minulého století, do nichž Suchý děj posunul. Jak sám připouští, z árií jsou spíše písničky (asi by se na tomto jevišti vskutku operetní zpěv vyjímal nepatřičně) a do finále dokonce vložil jazzový nebo i rokenrolový motiv. Přesto, kdo zná původní operetu, poznává její typické melodie a necítí se dotčen. Jistě i díky solidnímu živému orchestru Jiřího Svobody.
Až na Kuplet Celestina, který neopakovatelně napsal a zpíval Oldřich Nový („Pro divadlo pan Floridor / Pro dívčí ústav Celestin / Tam za tou zdí je Floridor / A zde je zbožný Celestin“), nové texty jsou z dílny bratří Suchých: například jeden ze zásadních songů Píseň o bubeníkovi nově otextoval Ondřej, Babetku a jejího kadeta, Kuplet Denisy i Cínového vojáčka napsal Jiří.
Celestin, Denisa i Corinna: dobrá volba Mam’zelle Nitouche je kus stále oblíbený a uváděný v různých dobách v různých divadlech s různým úspěchem. V ústřední roli varhaníka Celestina a skladatele Floridora si proměnu zbožného organisty v bohémského bonvivána užívali mnozí zpívající herci, mezi nimi u nás pochopitelně nejvíc v paměti utkvěl Oldřich Nový, který si libreto operety kdysi rovněž střihl na míru a připravil i její rozhlasovou verzi.
V současné Suchého podobě velmi přijatelně Celestina-Floridora hraje a zpívá Michal Stejskal. Pro chovanku klášterního penzionátu U vlaštoviček Denisu šťastně režisér Suchý vybral Vandu Hauserovou: pěvecky disponovanou, pohybově zdatnou, s přiměřeným náznakem humoru a probleskujícím skrytým ohněm. Protentokrát se ubránila své časté dívčí šarži, k níž ji někdy svádí její drobný, skoro dětský zjev. Také představitelka subrety Corinny Lucie Černíková má vše, co role vyžaduje: efektní vzhled, jistý zpěv, živý projev.
Pro Jitku Molavcovou a pro sebe Jiří Suchý rozšířil okrajové figury představené kláštera a jejího bratra majora Chatteau-Gibuse. Udělil jim zábavné dialogy, předscény a pokusil se nedopustit, aby už jejich převlek do hábitu jeptišky a zdobné uniformy vyvolával v divácích předčasný smích. I když je zřejmé, že tyto postavy mají v inscenaci své poslání jasné.
Ostatní herci inscenaci poctivě „slouží“ - Václav Kopta jako poručík Champlatreux, Jiří Štědroň i Olina Patková, jež kromě věčně nastydlé sestry Beaty dostala příležitost ukázat svůj originální pěvecký fond ve vokální jazzové skladbě, kterou pro ni Jiří Suchý na závěr hry zkomponoval, aby se mohla „pořádně blejsknout“. Podařilo se a je zjevné, že na „Nitušku“ se do Semaforu bude chodit.
Hervé - Meilhac - Millaud - Nový - Suchý: Mam’zelle Nitouche
Režie: Jiří Suchý Divadlo Semafor Praha Premiéra 14. a 15. 9. 2010
