Petr Zídek vykreslil, byť poněkud zjednodušujícími tahy, obraz druhé republiky, tak jak v hrubých rysech odpovídá historické skutečnosti. S jednou výjimkou: nakladatel, literární kritik (a politický vězeň 50. let) Bedřich Fučík, kterého postavil do řady za Jaroslava Durycha a Jakuba Demla, nikoho „nekádroval“. Vím, co měl Zídek na mysli -esej Pravá tvář české literatury v časopise Tak z 20. 12. 1938, podepsaný Fučíkovým jménem, s uvedením autorů, kteří snad měli vyhovovat tehdejšímu kulturněpolitickému směřování. Článek byl překlad informačněpropagačního textu, určeného pro anglickou Foreign Review. Jenomže redaktor českého časopisu jednak pozměnil původní název (Druhá tvář české literatury), jednak do něho vpašoval řadu jmen, která v původním znění nebyla, protože by Angličanům nic neřekla. Fučík proti svévolným zásahům ostře protestoval, žádal o zveřejnění opravy, leč marně. Že pak byl vystaven útoku svého jmenovce Julia Fučíka (tehdy skrytého pod pseudonymem), vyplývá z řádu věcí. Pozoruhodnější ovšem je, že argumentaci prominentního komunistického novináře převzali bez ověření ještě po roce 1989 (!) historikové Jan Rataj (O autoritativní stát), Jan Gebhart s Janem Kuklíkem (Druhá republika) a bohužel i Zora Dvořáková (Navzdory nenávisti a mstě), od níž si zřejmě Zídek vypůjčil obvinění Bedřicha Fučíka z „kádrování“ českých literátů.
A pokud jde o tu Národní kulturní radu, služebné sdružení autoritativního státu, Bedřich Fučík se od ní záhy, sotva prohlédl její záměry, distancoval a v prezenčních listinách z roku 1939 se jeho jméno již nevyskytuje, na rozdíl od Hory, Glazarové či Václava Černého. Ostatně ten, který v Melantrichu vydával židovské a „levicové“ autory, musel právě tehdy z politických důvodů opustit místo ředitele.
O autorovi| Robert Sak, historik
