V prodejně nebo skladu tráví Václav Michalski v těchto dnech většinu času a až do Silvestra bude montovat ohňostroje. „Připravuji různé sestavy, které si lidé mohou odpálit sami. Všechno je z výrobků II. třídy nebezpečnosti, tedy z volně prodejných produktů, především kompaktních baterií, které si může koupit každý, komu je víc než osmnáct. Já mu je všechny obstarám, připravím, sestavím, vybavím propojkami a on si to pak na Silvestra odpálí. Vyhne se tak experimentování. Každého taky upozorňuju, že na odpalování ohňostroje musí alespoň jeden člověk zůstat střízlivý, měl by to být ten, který bude výrobky zapalovat.“ Pitomče, cos to vyváděl?
Zábavní pyrotechnika II. třídy se podle vyhlášky nesmí prodávat na tržištích, ale přitom se to podle Michalského pořád děje. „Když okouknu stánky, tak někdy žasnu. Nabízejí tam třeba římskou svíci ve třídě III. To je těžká osmiranná potvora, která se volně prodávat vůbec nesmí. Představte si dlouhou rouru s padesátimilimetrovým průměrem nabitou osmi efektovými kontejnery, kterou stánkař představí zákaznici slovy: ‚Pani, to takhle držíte v ruce a tady to střílí.‘ Povídám mu: ‚Ty vole – to udržíš v ruce jen do první rány, pak ti ta ruka půjde dolů a druhá nálož už poletí bůhvíkam. To musíš mít k něčemu připevněné, není to žádná hračka!‘ Problémem pyrotechniky je, že si lidé myslí, že jim nemůže nic udělat, což je zásadní omyl. Pořád to jsou explozivní slože, které dokážou vážně zranit nebo i zabít. Nesmím se jich bát, ale musím mít před nimi respekt.“
S pyrotechnikou si Václav Michalski pohrával jako řada jiných už od dětství. Patřil do vesnické klukovské party, která na čarodějnice, a nejen na ně, vyráběla dělobuchy. „Ještě dneska si pamatuju složení. Základem byl práškový hypermangan z lékárny. Kupovali jsme ho samozřejmě ve městě nebo vzdálenějších obcích, kde nás neznali. Pokud ho neměli v prášku, rozemleli jsme ho ručně. Pak Albo 40, to byl hliníkový prášek, který sloužil jako stříbřenka. Ve správném poměru jsme to smíchali a víte co, tady jsme na Kladensku, všude kolem doly, nikdy nebyl problém sehnat tu bleskovici (takzvaný lunt) na zapálení. Bouchali jsme taky karbidem: vzali jsme plechovku, dole udělali dírku, dovnitř se dal karbid, pak jsme na to plivli, zavřeli víčkem, chvíli počkali, pak dali na oheň a bum! Tyhle zábavy byly čím dál drsnější, dneska si říkám: ‚Pitomče, cos to tehdy vyváděl!‘ Kolem sedmnácti nás to ale přešlo: Když kolem vás rozhodí ohýnek výbuchem slepé patrony, přece jen trochu zmoudříte.“
Lásku k výbuchům a dýmu podpořil v manažerovi také jeho učitel chemie Evžen Vrbec. „Dodnes ho občas na Kladně potkám. Skvělý chemik, myslím, že u mne položil potřebné základy chemie. Ten nás učil dělat i klasický dýmavý střelný prach. Pak se v té učebně čtrnáct dní neučilo, jak to tam smrdělo.“ Začal na židli za deset korun Michalski sám je původní profesí učitel fyziky, ale po devětaosmdesátém roce si jako mnozí říkal, co dál. V nedaleké Unhošti objevil v jedenadevadesátém roce krámek, ve kterém se začala prodávat první pyrotechnika. Od toho dne datuje vznik své firmy. „Hned jsem vzal peníze a jel tam nakoupit, dodnes si pamatuju první utracenou částku, bylo to 275 korun, koupil jsem toho jednu igelitovou tašku. Na Kladně byla tehdy na každém náměstíčku spousta prodejců všeho možného, od jednoho jsem si za deset korun pronajal židli, živnosťák už jsem měl, vystavil jsem zboží a prodával. Prodal jsem všechno a nakoupil znovu, tentokrát už za větší peníze. Pak jsem uviděl reklamu na výrobky firmy Hornet, existuje dodnes mimochodem. Začal jsem nakupovat zde, prodával dál a najednou měl na konci roku zisk šest tisíc, to tehdy byly slušné peníze. Další rok se to opakovalo a začalo to mít profesionální podobu.“
V roce 1992 se Michalski potkal s Martinem Bernáškem, tehdejším zbrojařem Hradní stráže, který mu doporučil produkty dalších výrobců pyrotechniky a přivedl jej i k ohňostrojům. „Firma Zeveta Bojkovice pořádala šestidenní kurzy pro odpalovače ohňostrojů v Luhačovicích. Martin ho absolvoval v květnu, já v říjnu a už v červnu jsme měli první ohňostroj. Konkrétně to bylo pro sociální demokracii k volbám. Odpaloval ho ale Martin – měl papíry.“
Po čase se oba podnikatelé vydali každý vlastní cestou. Michalski začal spolupracovat s dovozci zábavní pyrotechniky, dovážejícími výrobky přímo od producentů v Číně, ale v roce 1997 se jeho firma dostala do těžké krize. „Jeden dobrák, který si ode mě kupoval ohňostroje léta, si ten rok vzal zboží za čtvrt milionu – a nezaplatil. Dneska už si na něm nic nevezmu, byť vesele prodává dál. Tehdy to ale byla ztráta, ze které jsem se dostával dlouho. Teď už snad tyhle velké podrazy nejsou.“ Právě v tomhle zlém čase ale přišla nabídka na uspořádání ohňostroje v nově otevřeném hotelu S. E. N. v Senohrabech na Benešovsku. Ta pomohla firmu znovu nastartovat. „Po ohňostroji přišel pán v obleku, představil se jako provozní ředitel Kohout, vzal si kontakt a já tam začal jezdit pravidelně. Pak se o kulturní program hotelu začala starat agentura Quick Studio Milana Richtery a já jsem spolupracoval s ní. S Milanem jsme uspořádali řadu ohňostrojů, třeba na setkání hokejových legend. Bohužel loni v říjnu umřel... Agenturu teď vede jeho paní, spolupracujeme dál.“
V podnikání se Michalski řídí heslem, že mezi klienty nerozlišuje. „Razím krédo, že každý je pro nás důležitý zákazník, ke všem se chováme stejně. Moc rád spolupracuji třeba s lidmi z kulturního odboru města Kladna nebo s unhošťskou radnicí. Máme s řadou obcí a měst letité dobré vztahy, které se nemění s politickou konstelací. Už si ani nepamatuju, kdy jsme začali pro Kladno dělat ohňostroje, deset nebo dvanáct let to bude určitě. Taky na pana Tomáše Barocha ze stochovského kulturního domu nemůžu zapomenout, ten by mi to neodpustil, na Jindru Volfa a jeho firmu Avico a desítky dalších. Ale mám samozřejmě rád i zákazníka, který si objedná zakázku jen za pár korun. Ne každému ovšem mohu vyhovět. Před lety, ještě když jsem míval v prosinci prodejničku na Kladně, napochodoval mi takhle k pultu asi desetiletý chlapeček s holčičkou a jako velký pán si objednal: ‚Jedny piráty.‘ To je jeden z typů petard, které prodávám. Říkám mu: ‚Promiň, hochu, ale to je až od osmnácti.‘ Kouknul na holčičku a stejně důležitým tónem pronesl: ‚Tak prd, Máňo, musíme k trhovcům.‘ Musím se přiznat, že tahle věta se v naší rodině vžila jako rčení.“
***
VÁCLAV MICHALSKI
Rodina: Ženatý, dospělá dcera. „Holce je sedmadvacet, její přítel mi hodně pomohl i ve firmě, protože mi postavil webové stránky. Něco z toho dělal jako svou diplomovou práci. A součástí rodiny je i psí dáma Peggy, náš patnáctiletý voříšek.“ Auto: „Jeden ze zlomů v mém podnikání byl, když jsem si v roce 1993 koupil starší dvanáctsettrojku. Ta už je ale dávno pryč. V současnosti používám transita, mám v pořadí druhého.“ Hudba: „Rád poslouchám Beatles, jsem z generace, která na nich vyrostla. Díky ohni jsem začal poslouchat i vážnou hudbu, Vangelise, Jarrého, soundtracky z filmů, čerpám z nich muziku k ohňostrojům. A Saša Pleška by mi neodpustil, kdybych nezmínil kapelu Brutus. Dělám s nimi už patnáct let, tři nebo čtyři ohňostroje do roka.“ Dovolená: „Strašně rád jsem jezdil do Řecka, s transitem jsme projeli kus Itálie. A jinak se mi dostala pod kůži Asie. Je to fantastický svět plný kontrastů. Na jaře jsme byli v Thajsku, měli jsme za průvodce bývalého vojáka, samozřejmě jsem musel taky na řeku Kwai, kde zajatci stavěli tu slavnou železnici, ale bohužel se z toho stala hrozná komerce. A předloni jsem vzal ženu po pětadvaceti letech od svatby konečně na svatební cestu do Paříže.“
