O protikorupční koncepci jistě jde. Ale až v poslední řadě. Tato vláda je natolik ve vleku vyhrocených osobních vztahů jako žádná jiná. Anebo dokáže tento dojem úspěšně vytvářet. Hádka v předvečer projednávání protikorupční strategie ve vládě působí dojmem, jako by někdo protagonisty vyloženě postrkoval k nějaké nastražené pasti.
Spor o způsob přístupu policie do daňových přiznání i o zřízení inspektora ozbrojených sborů – spory o procesy, pravidla a instituce – si nelze odmyslet od sporů o konkrétní lidi na konkrétních místech. Mít konkrétního člověka na konkrétním místě (a nepřipustit, že je to můj člověk) se v této koalici stává nejdůležitějším cílem a největší rozbuškou. Co je nejdůležitějšího na Morozovi, Bartákovi, Severovi, Knetigovi, Fibingrovi... Čí je, kdo ho kam protlačoval, respektive kdo popřel, že ho někam protlačoval. Je to přirozený výsledek nárůstu nedůvěry v systému – věříte jen tomu, kdo je vám zavázaný. Dalším projevem nedůvěry jsou historky o sledovačkách a diskreditacích na objednávku, těžko uvěřitelné a nikdy nedokazatelné.
Zdálo by se, že s generační obměnou se společnost stane více meritokratickou, více důvěřující dohodám, pravidlům a mechanismům spolupráce. Obecně společnost taková možná je, ale politika se s nástupem nových lidí do vlády stává stále více klanovou záležitostí.
