„Jen se snažíme staré zákony sladit s evropskými normami,“ znělo tehdy z ministerstva zdravotnictví. Obecně platí, že občan Evropské unie má v členských zemích automaticky nárok na nezbytnou zdravotní péči. Také by měli občané EU mít stejný nárok na přístup ke zdravotním službám. Lidovci ale oponovali, že může každý stát přístup ke zdravotním službám upravit zákony. Počet interrupcí u nás klesá Návrh rozdělil nejen politiky, ale i odbornou veřejnost. Zatímco někteří gynekologové ho jednoznačně vítali, další se stavěli spíš na stranu odpůrců. I někteří lidé z gynekologických klinik totiž sdíleli obavy z politických následků toho, kdyby k nám skutečně začaly Polky na potraty hromadně jezdit. I přesto, že by musely stejně jako Češky za tento výkon platit. V současnosti se ceny v českých nemocnicích pohybují řádově mezi 2000 a 4000 korunami.
Změna neprošla, vláda návrh vzala zpět, a tak u nás potraty dál upravuje norma z roku 1986. I tak se čas od času objeví podezření, že se na některém pracovišti v Česku potrat Polkám provádí.
Počet interrupcí v České republice dlouhodobě klesá. Ze 107 tisíc v roce 1990 poklesl pod 26 tisíc ročně. U cizinek žijících v Česku je situace trochu jiná. U nich je podíl umělých přerušení těhotenství o něco vyšší. Mezinárodní srovnání je u interrupcí problematické, ty nejrannější některé evropské země vůbec neevidují. Nejčastěji se uvádí počet umělých přerušení těhotenství na 1000 narozených dětí. Podle Světové zdravotnické organizace v této statistice vedou Rusko, Rumunsko a Bulharsko.
