Psalo se před 20 lety – Skupina lidí z Rakouska se důrazně dožadovala vstupu do ČSSR bez víz
Známé polopravdivé a vlastně scestné pořekadlo, že politika je uměním možného, se často stává ideologií těch, kdo mají nechuť k programům. Taková nechuť může pramenit z povahy člověka, ale může také mít historickou bázi. Vždycky však má někde v hloubce jakýsi latentní „metafyzický“ předpoklad, který zásadně může být a občas také bývá i formulován. Netýká se to ostatně jen politiky, ale i jiných oblastí společenského života.
Ideologie vznikajícího a prosazujícího se kapitalismu přímo počítala s tím, že svět jde sám svou cestou a že se proto mají lidé ponechat, ať dělají, co chtějí, přičemž pochopitelně šlo jen o hospodářské podnikání. Prakticky to znamenalo, že společnost a vůbec svět byly považovány za jakýsi sám sebou se spravující organismus, který si dříve nebo později zavede pořádek i tam, kde došlo k nějakým výchylkám, či dokonce k excesům. Nepřehlédnutelná skutečnost posledních dvou staletí však zřetelně ukázala neopodstatněnost takové pověry, a to hned ve dvojím smyslu. Především se ukázalo, že se zprůmyslněním a s následným nárůstem výroby se dostavují nejen poruchy, ale přímo katastrofy samotného hospodářství. U toho však nezůstalo a dnes se stále víc ukazuje, že vyčerpání zdrojů a naopak hromadění vedlejších produktů hrozí ne-li zkázou, tedy povážlivými katastrofami postihujícími celou biosféru a s ní i člověka.
Společnost, tedy moderní „polis“, není skutečným, pravým organismem, který by si sám hlídal svou vnitřní rovnováhu, ale něčemu takovému se jen podobá, a to ještě jen v pohledu velmi povrchního pozorovatele. Ve skutečnosti jsou to jen jednotliví lidé, kteří na sebe navzájem a na nejrůznější okolnosti reagují tím či oním způsobem.
To, co dnes ve své zemi prožíváme, je tak nové a překvapivé ve svých konkrétních formách, že to nikdo z nás nemohl detailně předvídat. Přesto je zarážející, že v posledních letech nebyl formulován a třeba jen v omezeném rozsahu zveřejněn žádný politický program, který by nyní mohl být již opravdu veřejně diskutován, ale že na takový program stále ještě čekáme. To, co bylo dosud formulováno a čím se sobě nejrůznější nezávislé iniciativy a dnes už i vznikající nové politické strany a politická hnutí podobají jako vejce vejci, jsou vlastně jen nepříliš integrované body, vyjadřující obecně demokratické zásady, ale mající na hony daleko k řádnému politickému programu a politické koncepci dalšího života naší společnosti. Již dnes můžeme říci, že tu znovu selhala naše politická inteligence. Všude dnes zaznamenáváme radost, optimismus a často euforii, ale to nám už brzo nepostačí, i když to je důležité. Brzo už přijdou dny, kdy nás euforie opustí, optimismus přejde a radost bude otřesena, protože budeme muset nahlédnout syrovou skutečnost. Komu pak bude lid dávat vinu?
O autorovi| Ladislav Hejdánek, Lidové noviny
