Jen si to tedy zkuste sami, vyrobte také bestseller - jako by říkali stesky autorů knih, které u čtenářů slaví úspěch, u kritiků však již nikoliv. Příběhu podivuhodné lásky se ve Švédsku prodalo tři sta tisíc výtisků, ale rovněž za něj Carl-Johan Vallgren získal prestižní Augustovu cenu. Z čeho je tedy vyrobena tato úspěšná a ceněná próza? Švédský autor v románu propojil historické prostředí s milostným tématem, navíc zintenzivněným dlouholetým odloučením milenců a také jinakostí hlavního hrdiny Hercula Barfusse.
Ten se totiž narodil znetvořený, ale navzdory hluchotě a zakrslým rukám disponuje hudebním nadáním a především „podivuhodnou“ schopností - ovšem, jak později zjišťuje, není jediný: „No tak, mladý muži, pronesl hlas v něm, čeho se tak děsíš? Vždyť ty sám to provozuješ od rána do večera. Nestydatě vstupuješ do lidí a zase z nich vystupuješ, odposloucháváš jejich nejtajnější myšlenky, hadí klubka lítosti, skrýše milostných strastí, jejich žhoucí velikášství a trní pocitů méněcennosti, jejich pochybnosti o kulatosti země, když přece -ať se díváme, jak se díváme - vypadá ploše jako prkno, a vrozenou mnohotvárnou malichernost.“ Jediné procento úspěchu Současná švédská literatura se k nám nedostává - ať už pro nízkou finanční podporu, či malý počet překladatelů - v takovém rozsahu jako knihy od skandinávských sousedů, finské a především norské. Když už se něco ze švédské literatury v českém překladu objeví, pak většinou jako ohlas úspěchu opravdu nevšedního. V roce 2003 tak zde vyšel román Miky Niemiho Popmusic z Vittuly, kterého se v devítimilionovém Švédsku prodalo osm set tisíc výtisků. V českém překladu však číslo vydaných a prodaných výtisků nedosáhlo ani jednoho procenta švédského úspěchu. Můžeme se ptát, zda je to důsledek silného mediálního působení v zemi původu, či zda se v tomto románu dostal na český trh typ literatury, který je zde již obsazen jinými díly, anebo jestli byla chyba na straně českých nakladatelů.
To, zda se velký čtenářský úspěch, který předchází Příběh podivuhodné lásky, zopakuje i v tuzemsku, teprve uvidíme. Každopádně máme možnost seznámit se s dalším jménem skandinávské literatury. Rodák z Linköpingu Carl-Johan Vallgren (* 1964) má za sebou pro spisovatele poměrně dobrou zkušenost. Pracoval jako barman či jako lesní dělník a také žil na různých místech - v Madridu, Kodani i Berlíně. Vedle psaní se pak prezentuje rovněž nahrávkami burleskních a satirických písní. Knižně Carl-Johan Vallgren debutoval v roce 1987 titulem Nomádi, odehrávajícím se v Indii. Následovaly romány Ptačí žena, Dokument o hráči Rubašovovi a Do brožury pana Bachmanna či povídková kniha Toužit pryč a také osobitý průvodce Berlín v 8 kapitolách. Žádná z těchto knih však neměla takovou odezvu jako Příběh podivuhodné lásky (2002).
Pleskl ho po osrstěném zadku Příběh tohoto románu začíná roku 1813 v královeckém bordelu, kam je přivolán lékař, neboť dvě ženy právě rodí. Jedna přivede bez problémů na svět krásnou a zdravou holčičku Henrietu, druhá při porodu zdeformovaného Hercula zemře: „Jeho ruce vnímaly to, co jeho mysl vnímat nechtěla: výrůstky, hrboly, znetvořený hrudník, naznačující, že dítě nemá plně vyvinuté plíce. Všiml si, že záda jsou porostlá černými chlupy, nebo spíš srstí. Spíš než člověk, pomyslel si, je to zvíře... Pleskl ho po osrstěném zadku doufaje, že dítě začne křičet z příšerného tělesného otvoru, který byl nosem i ústy, jícnem i průduškami a který pak doktora strašil až do konce života s pravidelností ukazující na hlubší symbolický význam.“
Dojemná píseň o síle lásky, která překoná nejen chlapcovu podivnou fyziognomii, ale rovněž nedobrovolné odloučení, tak může začít. Carl-Johan Vallgren sice není typem vypravěče, jehož věty by čtenář hltal, ale lze ocenit jeho vedení příběhu, prostého křeče a zbrklých efektů, přestože jeho základní obrysy jsou vlastně poměrně očekávatelné - přibližování, vzdalování, přibližování a zase vzdalování ústřední dvojice. Dokud milujeme, existuje naděje: „Vím, co tento jeho pohled vyjadřuje: slepou víru v lásku jakožto sílu schopnou zvítězit nad smrtí a přesvědčení, že se už brzy, velmi brzy znovu shledá s milovanou Henrietou Vogelovou.“ To píše v roce 1994 své příbuzné z Ameriky Jonathan Barefoot, potomek Hercula Barfusse.
Román se totiž odehrává po různých koutech Evropy, avšak příběh Hercula Barfusse končí až za oceánem. Stejně tak by se Příběh podivuhodné lásky patrně dal označit za historický román, autor jej ovšem obložil v úvodu a v závěru právě dopisy Jonathana Barefoota. Těmito „současnými“ a civilně psanými texty jako by chtěl z příběhu sejmout přílišnou osudovost a také umožnit hladší vstup do románu.
Vedle tohoto autorova podání „pomocné ruky“ se ale v Příběhu podivuhodné lásky objevují i literární narážky. V jednom z dopisů z VIII. části se například píše: „Pirandello, další z našich věrných spolupracovníků, odpovědný za nábor laických bratří, se v zimě utopil či byl utopen u ligurského pobřeží.“ Máme v této větě hledat odkaz na dílo Luigiho Pirandella?
A co násilný trestný čin, v němž figurují bratři Karl a Stephan Moosbruggerové, propuštění dozorci z blázince? Nakolik odkazují na stejnojmennou postavu z Muže bez vlastností Roberta Musila? O tomto vrahovi rakouský spisovatel napsal: „Byl zřejmě nemocný; ale třebaže příčinou jeho chování byla chorobná povaha, která ho odlišovala od ostatních lidí, on sám to považoval za nějaký silnější a vyšší smysl svého já. Celý jeho život byl směšně a hrůzně neobratný boj o to, aby je násilím uplatnil. Už jako výrostek přerazil prsty svému chlebodárci, když ho chtěl bít. Jinému zmizel s penězi; z nutné spravedlnosti, jak řekl.“ Chlapec s hrozným hlasem Carl-Johan Vallgren není zdaleka první, kdo založil jinakost postavy na jejím vzezření. Milostný příběh s hlavním hrdinou, který je nejen fyzicky odlišný, ale rovněž výrazně hudebně nadaný, přinesl román Bratr spánku (1992) rakouského autora Roberta Schneidera - kterého se mimochodem prodalo jeden a půl milionu výtisků. A aby to nevypadalo, že jde pouze o evropskou módu: „Navěky zůstane mým osudem pamatovat si chlapce s hrozným hlasem - ne snad kvůli jeho hlasu nebo proto, že to byl nejmenší člověk, jakého jsem kdy poznal, a dokonce ani ne proto, že zavinil smrt mé matky, ale proto, že díky němu věřím v Boha; stal jsem se křesťanem zásluhou Owena Meanyho.“ Tato citace pochází z románu Modlitba za Owena Meanyho (1989) Johna Irvinga.
Lze se jen domýšlet, zda posun od úsměvu či smíchu - starosvětských tlusťochů a hubeňourů - ke šklebu - trpaslíkům či hruběji řečeno skřetům a kreaturám - vyjadřuje moderní dobu, která se stále ještě neoklepala z děsu druhé světové války. Zde je nutno zmínit rovněž Oskara Matzeratha z Grassova Plechového bubínku a patrně i vypravěče románu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala.
20. století bylo plné všetečných přisluhovačů rozličných diktatur, které vše soukromé činily objektem veřejného zkoumání a pranýřování. Zatímco tito slouhové museli přičinlivě fízlovat, Hercule Barfuss disponuje schopností vstoupit do myšlení lidí, a tak je cele „prohlédnout“. V prvním momentu lákavá představa, ale pak... A nejde jen o to, že v závěru románu se tento vhled stává prostředkem Herculovy pomsty - pomsty vedené nenávistí ve jménu lásky. Lépe totiž nevědět - copak bychom s poznáním, co se odehrává v mysli člověka, s nímž ležíme v posteli, mohli ještě prožívat příběhy podivuhodných lásek?
***
KNIHA TÝDNE Příběh podivuhodné lásky Carl-Johan Vallgren Přeložil Zbyněk Černík. Vydalo nakladatelství dybbuk, Praha 2008. 296 stran.
Rodiště ústřední dvojice Příběhu podivuhodné lásky - bývalá metropole východního Pr uska Královec (Königsberg ) na ry tině F. B. Wernera (1709)
Foto Roger Vi oll et
O autorovi| ONDŘEJ HORÁK, Autor je redaktorem LN
