* LN Nelitujete, že nežijete v Londýně, kde je hudební scéna živější?
Tak to nejspíš vypadá z dálky. Žije to tam, ale trochu zvláštně. Na severu Anglie, v Liverpoolu nebo v Manchesteru, jde méně o takovou tu legrační slávu. Hrál jsem nedávno v Londýně pár menších koncertů, pro nějakých dvě stě tři sta lidí. V šatně každý mluví o manažerech a smlouvách, o tom, jak prodá milion desek a co potom bude dělat. Všichni jsou strašně vymódění... Přijde mi, že to už jde mimo hudbu. Někteří z těch muzikantů jsou opravdu nakonec slavní a populární - zrovna včera jsem otevřel časopis a vidím Terru Naomi, se kterou jsem před půlrokem hrál v malém klubu nad hospodou. Píše se, že z ní má být příští Alanis Morrissette. Je sympatická, její hudba na zvukovce se mi líbila, ale na koncert jsem nemohl zůstat kvůli jejímu manažerovi. Tak mě naštval...
* LN Čím?
Chtěl, abychom my ostatní věděli, že ona je ta hvězda, a tak vytočil úplně všechny. Vyhodil mi dokonce kytaru na ulici, protože v té malé chodbičce překážela jejímu vstupu na pódium. Musel jsem jít zachránit kytaru, a když už jsem byl venku, neměl jsem chuť poslouchat její hudbu. Už jsem byl zhnusený, jaké se z toho dělá hogo fogo. Možná je to dobrý manažer, ale nesympatický člověk. Radši hrát pro dvě stě lidí v hospodě a být milý.
* LN Ale takhle z vás druhý James Blunt nebude...
To ne, takový je jen jeden. Zvláštní týpek, asi sympatický, ale má divný smysl pro humor. Jeho první desku jsem celou neslyšel, ale ty další písničky určitě musí být jiné než You're Beautiful, protože ta je naprosto příšerná. „My life is brilliant...“, jediná věta říká všechno. Ta písnička je přeci dost úchylná - on zírá v metru na nějakou neznámou holku, která má evidentně chlapa, to mi přijde zvláštní.
* LN Takže muzikant nutně musí mít smysl pro humor?
Ne, ale pokud ho má, tak to pomůže. Když musíte cestovat a hrát koncerty, bez smyslu pro humor je to dost těžké. Někdy si připadám jak ve filmu Spinal Tap, když třeba jezdím tři čtvrtě hodiny ve výtahu, který vás má vyvézt na pódium.
* LN Jaké koncertní prostředí vám nejvíc svědčí?
Záleží na publiku. Když hraju v nějakém punkovém klubu, tak nejvíc fungují rychlé, našlapané věci s kapelou a nabroušeným zvukem. Nedávno jsem zase hrál úplný unplugged koncert, jen s kytarou bez jediného mikrofonu. Bylo to venku, krásný večer, možná až příliš krásný. Tam naopak fungovaly tišší písničky, kdy jen lehce hladíte struny.
* LN Počítáte se mezi písničkáře?
Já asi nejsem písničkář. Nebo se snažím nebýt. Jsem bohužel spojovaný s tou nálepkou. Teď je takových „citlivých písničkářů“ fůry, všichni jsou strašně smutní... Když hraju s kapelou, tak nejsem nějaký melancholický, osamělý týpek s akustickou kytarou. Píšu písničky a pak je zpívám, ale to dělal i Paul McCartney nebo Joe Strummer, Elvis Costello, Billy Bragg nebo Ray Davies z The Kinks. V Anglii je ten dnešní pojem písničkář, tedy „singer songwriter“, zvláštně používaný, jsem na ten název trochu alergický. Většinou se tím myslí právě někdo jako James Blunt, navíc se nějakou náhodou většina těch kluků jmenuje James.
* LN Desku jste vydal u londýnské značky Dekkor. Jak vás našli?
Hrál jsem docela často v Londýně, přišli třikrát nebo čtyřikrát na koncert, líbilo se jim to, a tak jsme se dohodli. Měl jsem pocit, že mi na rozdíl od jiných firem dají volnou ruku. Vydali nejprve moji desku s Emilem Viklickým a Petrem Dvorským, moje nová deska je zas úplně jiná. Ptal jsem se jich, co budou dělat, když natočím punkovou desku nebo úplné country. Jestli se nám to bude líbit, tak ji vydáme, řekli mi.
* LN Vaše žena je z Prahy, žijete tu jedenáct let a mluvíte česky. Připadáte si jako Čech?
Připadám vám tak? Možná tím, že dneska nejsem oholený. To nemyslím urážlivě - v Česku je prostě víc vousatých chlapů než v Anglii. Nejspíš jsem Evropan.
