31. srpna 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Na straně Poláků stáli v roce 1939 také Češi a Slováci. Vedl je i budoucí prezident Svoboda

Českoslovenští vojáci na východní frontě se zástavou. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Českoslovenští vojáci na východní frontě se zástavou. | foto: WikiMedia

PRAHA První den druhé světové války, který se odehrál před 80 lety, stáli proti nacistické agresi také Češi a Slováci. Jak připomíná v rozhovoru pro Lidovky.cz historik Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu, jednotka v Polsku zaznamenala první československé válečné ztráty.

Lidovky.cz: Jak vznikla československá jednotka?
Na jaře 1939 se v Polsku začali soustřeďovat uprchlici z českých zemí. Krakov či Katovice byly Čechy přeplněny. Už od Mnichovské dohody odcházeli ze Československa a Sudet lidé, většinou to ale byli občané židovského původu nebo politicky angažovaní odpůrci Adolfa Hitlera. Po březnu 1939 k nim začali přibývat i Češi, třeba příznivci protiněmeckých stran z řad levice i pravice. Během dubna pak začali přicházet první vojáci, ač jejich začátky byly velmi skromné.

Začala největší válka (výročí útoku na Polsko)

Lidovky.cz: Co za vojáky ze začátku přicházelo?
Bylo to několik mladých důstojníků. Ti hledali možnosti, jak by nějaké jednotka mohla vůbec vzniknout. Zázemí našli v tehdy fungujícím československém konzulátu v Krakově, jež patřil mezi ty zastupitelské úřady, které jejich vedoucí pracovníci odmítli Němcům vydat. Konzul Vladimír Znojemský umožnil této skupině důstojníků zahájit přípravné práce. Třicátého dubna 1939 proběhla ustavující schůze, kterou se ale pokusili čeští komunisté rozbít. Pokus nebyl úspěšný, nicméně zakládajících členů jednotky bylo jen šest.

Jiří Plachý

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval historii se zaměřením na dějiny východní a jihovýchodní Evropy a později také obor veřejná správa na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Na Univerzitě Karlově působí nadále jako vědecký pracovník.

Pracoval jako historik v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v Praze.

Jeho odbornou specializací je druhý zahraniční odboj a poúnorové perzekuce jeho účastníků.

V roce 2015 obdržel cenu Jaroslava Golla za knihu Horší než doba války… Osudy československých parašutistů z Velké Británie v poúnorovém Československu.

Je soudním znalcem v oboru sociální vědy se zaměřením na protinacistický a protikomunistický odboj.

Historik VHÚ Jiří Plachý.

Historik VHÚ Jiří Plachý.

Lidovky.cz: Máme si je tedy představit jako legionáře? Pod jakou oficiální autoritou vlastně působili?
Oni sami označení legionáři odmítli. Tento název totiž odkazoval na československé legie z první světové války. Už na ustavující schůzi ale jasně deklarovali, že jsou pokračovateli československé armády ve vlasti.

Lidovky.cz: Dalo by se tedy říci exilová armáda?
Ano, ale nebylo to na dobrovolné bázi, nic jako spolek uprchlíků. Od začátku deklarovali kontinuitu státu, tedy něco, co politici formulovali až o několik měsíců později. V této nově vzniklé struktuře nebylo žádné tykání, oslovování bratře nebo demokratická volba důstojníků. Trvali na zachování hodností i dodržování kázně československých vojenských předpisů. Řadě uprchlíků tento přístup nebyl po chuti a komunisté na tomto odporu založili svůj pokus o sabotáž vznikající jednotky.

Lidovky.cz: Jak na vznikající jednotku reagovali Poláci?
Jednotka se začala rychle rozrůstat. Jenže v té době polská úřední místa neměla příliš vůli usnadňovat vznik nějaké československé vojenské jednotky, která neměla pro Polsko žádný význam. Z jejich pohledu mohla naopak ohrozit vztahy s Německem, které byly už tak od jara velmi komplikované. Ze strany Polska existovala snaha, aby utíkající vojáci Polskem pouze projeli a pokračovali do třetí země. Podobné obavy ale měla také Británie, konstantní příliv vojáků jiných zemí ji zrovna nenadchl, navíc pokud měli tendenci se organizovat.

Lidovky.cz: Jak do toho promluvil československý politický exil?Koncepce Edvarda Beneše počítala s tím, že těžiště boje za obnovu státu bude na Západě, hlavně v Londýně a Paříži. Podporoval proto snahu dostat co nejvíce vojáků z Polska na Západ. S Francouzi byl proto v květnu 1939 dojednán jejich vstup do Cizinecké legie, ovšem s podmínkou, podle které měli být čeští vojáci propuštěni v okamžiku, kdy vypukne válka, a následně z nich bude vytvořen zárodek československé armády ve Francii. Jenže během jarních a letních měsíců se změnil pohled polských úřadů. Těm došlo, že válka s Německem je nevyhnutelná. Hlavní přelom bych spojil s příjezdem generála Lva Prchaly do Polska koncem května 1939. Byl to jeden z nejvyšších důstojníků naší armády, navíc to byl známý polonofil. S Polskem ho pojila spousta osobních vazeb, některé nejvyšší představitele polské armády znal ze studií. Pro Poláky to byla ideální osoba pro podchycení československé emigrace.

Lidovky.cz: Takže se Poláci na české vojáky začali dívat vstřícněji?
Nejprve projevili zájem o československé specialisty, především letce. Nabídli jim poměrně výhodné podmínky pro vstup do polského letectva. V červenci a srpnu takto k Polákům nastoupilo více než devadesát vycvičených leteckých specialistů. Pro polské letectvo by to byla velká posila, jenže se nestihli přecvičit na polské stroje. Samotní Poláci navíc letectvo příliš dobře vybavené neměli. Zájem mělo Polsko také o ženisty či dělostřelce. Jejich přestup do polské armády se ale nepodařilo do začátku války realizovat. Dokonce když v červenci odjížděli české transporty z přístavu v Gdyni, nechali si Poláci letce a na poslední chvíli nastoupit a nabízeli jim vstup do jejich armády. Někteří souhlasili. Definitivní přerod znamenala dohoda ze 3. srpna, že po vypuknutí války vznikne v Polsku pod vedením Lva Prchaly československá autonomní jednotka v rámci polské armády.

Lev Prchala

Lev Prchala

Lidovky.cz: Měl Prchala podporu také mimo Polsko?
Jeho postava je v tomto směru trochu rozporuplná. Do jisté míry totiž sázel na polskou kartu a nespěchal proto, aby se podřídil vedení odboje na západě. Později mu bylo vyčítáno, že budoval jakousi separatistickou akci. Nebyla to ale pravda, chtěl spíše využít co nejvíce polského potenciálu, což byla úvaha, jež nebyla od věci. Ačkoliv se nakonec ukázala jako neúspěšná.

Lidovky.cz: V jakém stavu tedy naše krajany zastihlo napadení Polska 1. září 1939?
Šestnáctého srpna odjel poslední transport našich vojáků do Francie. Zbytek jednotky působil v Malých Bronowicích, což je obec, která je dnes již součástí Krakova. Na začátku léta tam totiž dostala k dispozici základnu. Koncem srpna dosáhla jednotka počtu okolo tisíce mužů. Zhruba stovka z nich byli letci.

Lidovky.cz: Generál Prchala se vedení jednotky věnoval naplno?Fakticky této jednotce o velikosti kádrové brigády či posíleného praporu, velel pozdější československý prezident Ludvík Svoboda. Aktivita Prchaly ale vyústila v to, že Češi dostali lépe vybavenou základnu v Lešné u Baranowicz, což je dnes na území Běloruska. Tam odjela posledního srpnového dne většina z té tisícovky, v Bronowicích zůstaly jen zhruba dvě stovky specialistů.

Lidovky.cz: Kde všude se tedy Čechoslováci nacházeli v době útoky Německa?
Na čtyřech různých místech. Jednak to byli specialisté, kteří zůstali v Malých Bronowicích a dále ona hlavní skupina, která se přesunula do Lešné. Poté ještě ve Varšavě působil štáb generála Prchaly a Úřad vojenského přidělence plukovníka Kumpošta. A konečně zhruba stovka letců, kteří, ač již působili v Polské armádě, formálně byli stále členy československé jednotky. Ti byli soustředěni na letecké základně v Deblině.

Lidovky.cz: Která z těchto čtyř částí se zapojila nejaktivněji?
Vzhledem k tomu, že Polsko na tom nebylo ekonomicky zrovna nejlépe, nedostalo se našim vojákům patřičného vyzbrojení. Začátkem září dostala ta největší skupina v Lešné čtyři těžké kulomety, asi devět lehkých kulometů a další vybavení jako třeba plynové masky. Můžeme tedy tuto jednotku považovat za nevyzbrojenou. Nicméně okolo jedenáctého září už bylo zjevné, že se polský odpor hroutí, takže bylo rozhodnuto, že se pod Svobodovým velením přesune lešanská jednotka na jihozápad k rumunským hranicím. Za několik dní dorazili do obce Hluboczek Wielki sedm kilometrů od Tarnopole. Tam poprvé symbolicky zasáhli do boje při německém náletu na železniční stanici. Padl tam první člen naší jednotky, vzhledem k těm několika kulometům ale představovali pro německé letce jen symbolickou hrozbu.

Lidovky.cz: Byl to její jediný zásah do bojů o Polsko?
Po druhé se do bojů dostali, když je velitelství armádního sboru v Tarnopoli požádalo o sestavení protiletadlové jednotky na obranu města. Vznikla tak asi třicetičlenná jednotka, která měla většinu dostupných kulometů. Údajně byli velmi úspěšní, mělo se jim podařit sestřelit dva německé letouny. To lze se zmíněným vybavením a počtem vojáků považovat za veliký úspěch.

Lidovky.cz: Co dělaly mezitím dvě stovky specialistů v Bronowicích?
Jelikož nebyli vůbec vybavení, mohli jen ustupovat. Za velmi dramatických okolností se jim podařilo dostat 19. září po velmi úzkém koridoru na východě Polska mezi německou a Rudou armádou do Rumunska. Svobodova jednotka už takové štěstí neměla, téměř celá se den před tím dostala do sovětského zajetí.

Lidovky.cz: Ještě jsme vynechali letce v Deblině…
Ti nakonec do bojů jako celek nezasáhli, ač jim byly svěřeny některé letouny. Pouze s nimi ale přelétávali na letiště dále a dále od fronty. Deblin byl ale už druhého září vybombardován, během toho přišly naše první válečné ztráty. Zemřeli tam tři naši letci. Do bojů se ale zapojili jednotlivci, byť velmi improvizovaně. Uvádí se třeba, že někteří vyhazovali z letadel svazky granátů, protože měli k dispozici místo bombardérů pouze průzkumné letouny. Většina letců se nakonec ocitla na území kontrolovaném Rudou armádou. Z celkových asi 1050 členů jednotky se podařilo jen sto padesáti dostat do Rumunska. Zbytek padl do zajetí Sovětů.

Československý prezident Ludvík Svoboda na fotce z října 1968.

Československý prezident Ludvík Svoboda na fotce z října 1968.


Lidovky.cz: Co se s nimi dělo tam?
Na jaře 1940 se podařilo vyjednat, aby mohli naši vojáci po malých skupinách odjíždět do Francie, do května roku 1941 odjela většina zbývajících vojáků na Střední východ. Ti se stali jádrem jednotky, která později bojovala u Tobruku.

Lidovky.cz: Využívali Poláci československou jednotku také pro zpravodajské účely?
Přicházející uprchlíky využívali třeba pro zpravodajský screening, aby zjistili, co se zatím děje jinde. Vznikaly tam ale také zárodky kontrarozvědné i výzvědné služby. Někteří důstojnici třeba vyráželi zpět do protektorátu a do Polska se vraceli, aby informovali Poláky.

Lidovky.cz: Uvázl vám v hlavě nějaký životní příběh československého vojáka?
Těch příběhů bylo velmi mnoho. Téměř na všech bojištích druhé světové války jste totiž mohli najít vojáky, kteří v roce 1939 sloužili u československé jednotky v Polsku. Ale vzpomínám si třeba na příběh letce Františka Naxery, který byl zřejmě zraněn již během zářijových bojů. Dostal se ale za německé linie a povedlo se mu zatajit svou identitu a dostat se zpět domů. Zhruba po týdnu ale opět hranice překročil a balkánskou cestou se dostal do Francie. Později sloužil u našeho letectva v RAF. Padl až v roce 1944.

Ludvík Svoboda se zástupcem Čs. vojenské mise v SSSR plk. let. Josefem Berounským.

Ludvík Svoboda se zástupcem Čs. vojenské mise v SSSR plk. let. Josefem Berounským.

Vrátit se mohu také ke zpravodajcům. Silný je příběh například Arnošta Valenty, našeho letce 311. perutě. Už v březnu 1939 odešel do Polska a dal se k dispozici polským zpravodajcům. Poslali ho se zadáním proto zpět do protektorátu, kde úkoly několik měsíců svědomitě plnil. Později byl už ve službách RAF sestřelen a zajat. V německém zajateckém táboře v Saganu patřil ke spoluorganizátorům tzv. „Velkého útěku“ spojeneckých letců, za což byl nakonec společně s dalšími padesáti popraven.

Lidovky.cz: Měla existence jednotky vliv na polsko-československé vztahy?
Domnívám se, že za války vliv měla. Poláci už v září 1939 používali existenci československé jednotky na svém území jako silný propagační prostředek. Chtěli tím poukázat na fakt, že nebojují sami. Na druhou stranu ale také tvrdívali, že jejich tanky už jsou na předměstích Berlína. Přesto Polsko na naše vojáky nezapomnělo, někteří dostali válečné kříže, vyšší důstojníci dokonce i vyšší polská vyznamenání. Vyústěním vzájemných dobrých vztahů bylo uzavření deklarace o poválečném vytvoření konfederace z roku 1942. Celkově by se dalo říci, že tato naše jednotka rezonovala více v Polsku než u nás.

Lidovky.cz: Mělo členství v československé jednotce v Polsku pro vojáky konsekvence po roce 1948? Ludvíkovi Svobodovi to očividně neuškodilo…
Ludvík Svoboda perzekvovaný po únoru 1948 byl, dokonce strávil několik týdnů ve vězení. Jak už jsem ale říkal – většina vojáků, která prošla Polskem, nakonec stejně skončila na Západě, což hrálo hlavní roli. Ludvík Svoboda ale vždy předpokládal, že se Sovětský svaz časem, i přes pakt Ribbentrop – Molotov do války zapojí. Proto se zasadil o ponechání zhruba 90 důstojníků a poddůstojníků v Sovětském svazu. Osud některých z nich byl od osudu většiny „zápaďáků“ odlišný. Našli bychom mezi nimi několik budoucích generálů lidové armády, např. Richarda Tesaříka, nebo Oldřicha Kvapila a jiných. I zde ovšem byli vojáci, kteří byli po únoru 1948 z politických důvodů perzekvováni.

Michal Bernáth

Autor

Michal Bernáthmichal.bernath@lidovky.czČlánky

Ve školkách chybí předškoláci, přibývá dvouletých dětí. Je to chyba systému?
Ve školkách chybí předškoláci, přibývá dvouletých dětí. Je to chyba systému?

Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že mateřské školky navštěvuje více dvouletých dětí oproti dřívějšku. Naopak ne všechny předškoláky, kteří mají předškolní docházku povinnou, rodiče do školky přihlásí. Jaké jim hrozí sankce?