V únoru oznámil vatikánský rozhlas, že se přes internet přihlásily už dva miliony lidí prahnoucích po zhlédnutí Turínského plátna. Výstava této vzácné relikvie začala desátého dubna a dva dny nato si pochvaloval vatikánský rozhlas, že se přihlásilo půl druhého milionu lidí. To je ovšem jen úsměvné zaškobrtnutí při opatrné chůzi. Turínské plátno je artefakt, který budí pozornost už bezmála pět set let. Je to dlouho, ovšem jeho údajné stáří je čtyřnásobné. Ano, má to být plátno, do něhož bylo zabaleno Kristovo tělo poté, co bylo sňato z kříže.
Mlhavá historie Připomeňme, že Římané Krista ukřižovali, načež Josef z Arimatie požádal Piláta, aby mu tělo vydal. Poté ho s Nikodémem, jiným členem židovské velerady, která Krista předala Římanům k potrestání, sňal z kříže, zabalil do plátna a pochoval. Následovalo Vzkříšení a Nanebevzetí... a po plátnu se nikdo nesháněl, zmizelo a objevilo se prokazatelně až v šestnáctém století. Přechováváno bylo nejdříve v Chambéry ve východní Francii, kde málem při požáru shořelo a dodnes nese stopy poškození. Královská rodina Savojských pak přenesla plátno v roce 1578 do katedrály v Turínu, odtud tedy jeho název.
Plátno má tvar obdélníku, je dlouhé 4,4 metru a široké 1,1 metru. Největší pozornost vyvolává otisk mrtvého mužského těla. Ten je takřka fotograficky věrný a zobrazuje muže v poloze, v níž se těla ukládala k věčnému odpočinku. Nese stopy silného bití a na otisku jsou patrné stopy po ranách, jak je známe ze zobrazení Kristova utrpení. Muž byl starý mezi 35 a 40 lety, vousatý, s dlouhými, na ramena sahajícími vlasy. Měřil mezi 175 a 180 cm a vážil asi 80 kilogramů. V očních jamkách jsou stopy po mincích, jaké se dávaly zesnulým na cestu na věčnost.
Kde se plátno v Turíně vzalo? Na tuto otázku nedává historie jednoznačnou odpověď. Údajné pohřební plátno bylo prý přechováváno ve čtrnáctém století ve francouzském městě Lirey. Nelze prokázat, že bylo přeneseno do Chambéry. Podle nepodložených zpráv bylo přeneseno z Jeruzaléma do Edessy, odtud do Konstantinopole, do Francie se dostalo ve středověku. Teprve v devatenáctém století začalo být pozvolna podrobováno zkoumání. Koncem devatenáctého století bylo fotografováno, obrázky byly zveřejněny a tak se pozvolna rozvinula debata, která má zřetelnou osu. Je to autentická památka, nebo padělek?
Rezervovaný postoj církve Podstatné je stanovisko katolické církve v této věci. Jan Pavel II. řekl, že není na církvi, aby rozhodla, zda jde o autentickou památku. „Víra však podněcuje k tomu, abychom si kladli otázky o vztahu mezi tímto posvátným plátnem a historickými událostmi spojenými s osobou Ježíše Krista,“ charakterizoval toto stanovisko turínský arcibiskup kardinál Severin Poletto. Je to krajně rezervovaný postoj a církev ho v této věci dodržovala vždycky.
Uctívání ostatků svatých, včetně ostatků spojených s Ježíšovým životem a smrtí, patří do katolické praxe odjakživa. Ke kuriozitám patří ostatek Kristovy předkožky, která je uctívána dokonce v sedmi chrámech, nejslavnější je katedrála Santiago de Compostela. Nejvzácnější je ovšem relikvie, která se nikdy nenalezla, totiž svatý grál: pohár, z něhož Kristus pil při Poslední večeři a do něhož Josef z Arimatie zachytil krev z Kristova těla. Pokud by mělo plátno být pravé, co do svatosti by svatému grálu muselo být rovno, vždyť v dotyku s ním odešel Syn boží z tohoto světa a v dotyku s ním byl vzkříšen, aby se k Otci navrátil.
Církev je ovšem odpradávna instituce duchovní i byrokratická. Kdo by měl v držení takto přímo dotýkanou relikvii, nabyl by v okruhu katolického duchovního prostoru na neúměrném významu. I to byl jistě důvod, proč byl Řím ve vztahu k relikvii opatrný. Turínské plátno? Važme si ho, avšak především rozjímejme. Hlavně žádné výstřelky - a takto dotýkaná relikvie by byl výstřelek neúnosný.
Leonardo na scéně Pokud plátno není pravé, je nutně nepravé a někdo ho musel vytvořit. Pachatele netřeba dlouho hledat, hodí se na něj Leonardo da Vinci. Obličej otištěný do plátna je Vinciho podobiznám nápadně podobný. Historik Nicholas Allen dokonce spekuluje o tom, že Vinci vytvořil doslova fotografický obraz svého obličeje, že promítal „camerou obscurou“ obraz na plátno napuštěné síranem stříbrným.
Spekulace je to hezká v duchu fabulace Dana Browna. Pravdu měla odhalit věda. V roce 1988 se daly do práce týmy z univerzity v Curychu, Oxfordu a Tucsonu. Uhlíkovou metodou došli badatelé k závěru, že plátno pochází ze začátku čtrnáctého století. Háček byl v tom, že zkoumali odstřižek o velikosti 1x7 cm. Bylo snadné jejich závěry napadnout a také se to stalo. Údajně zkoumali novodobou záplatu. Od té doby se zkoumání soustřeďuje na onen nešťastný vzorek. Jiná část plátna však zkoumána nebyla.
Výsledky přinesly jiné směry bádání. Analýza pylových zrnek vede k závěru, že plátno se muselo vyskytovat na jaře někde v okolí Jeruzaléma. Autentické jsou, jak se zdá, i mince, které měl zesnulý vtištěny do očních jamek. Také stopy nalezené na otisku těla odpovídají metodám mučení lidí odsouzených k utrpení na kříži. Pokud by tedy šlo o falzifikát, byl by to podvrh tak důmyslný, že dokáže čelit kritickému zkoumání metodami, o kterých nemohl mít falzifikátor v šestnáctém století ponětí.
Kolem Turínského plátna máme jedinou jistotu. Jde o jedinečně zajímavý artefakt, stejně záhadný, ať by měl být pravý, nebo nepravý. Ani současná věda, zdá se, nemá dost sil, aby prokázala podvrh, a ani současná katolická církev nemá chuť usilovat o důkaz pravosti. Možná by se jí dokonce ulevilo, kdyby se důkaz podvrhu podařil. Nikdy svůj osud s Turínským plátnem nespojovala a hlavně, k podstatě víry patří to, že žádný důkaz nepotřebuje.
O autorovi| ONDŘEJ NEFF, novinář a spisovatel
