Miloš Zeman se zařadil mezi euroskeptiky. Nespustil tirádu proti Bruselu. Ale pro to, co včera řekl v Otázkách Václava Moravce k Rusku, jiné vysvětlení nenajdeme. Rusko prý nemáme vnímat negativně, neboť je kulturní součástí euroamerického prostoru. A za dvacet až třicet let stejně vstoupí do EU.
Zemanova slova se týkají základního ukotvení tohoto státu. Jsme součástí Evropské unie proto, že jsme po půlstoletí nevolnictví hledali cestu k Západu. Ano, teď - po vstupu do NATO a EU - jsme se vrátili do jeho těžiště. Ale zůstali bychom součástí těžiště Západu, kdyby hranice EU ležela na Čukotce? To je pro nás stěžejní otázka. Nepomíjejme ji s poukazem na nezávazné klábosení starého jezevce.
Problém Ruska je v tom, že neví, kde začíná a končí, že neví, zda území, o která přišlo rozpadem Sovětského svazu, ztratilo jen dočasně. To není bonmot, ale tvrdá realita v Gruzii, Pobaltí či na Ukrajině. Zůstala by EU Evropskou unií, kdyby - už s Ruskem - nevěděla, kde začíná a končí? Ne, byla by euroasijskou unií s euroasijskými pravidly. Do takové jsme přece nevstupovali.
Pokud Zeman myslí slova o evropském Rusku vážně, láme nad další evropskou integrací hůl. Má-li totiž areál od Irska po Čukotku něco společného, je to křesťanský základ, ale ten už sama EU v ústavní debatě odmítla. A jiná ruská pravidla - vztah k sousedům, vymahatelnost práva, průhlednost - se s těmi evropskými integrovat nedají.
Pokud Zeman svými slovy jen straší, předvádí se jako euroskeptik „rozšiřovacího“ typu. Čím více se EU rozšíří, tím méně se může prohloubit, zní jejich krédo. Naplno to řekl roku 2004 v Berlíně Václav Klaus: Jsem stoprocentně proti evropské ústavní smlouvě, ale stoprocentně pro přijetí Turecka, Kazachstánu, Maroka a Ukrajiny. Kdo chtěl EU od Irska po Kazachstán, mohl volit Klause. Kdo chce EU od Irska po Čukotku, nechť volí Zemana.
