Teorie evoluce se dodnes setkává se silným odporem, převážně v náboženských kruzích. Na jedné straně je pochopitelné, že teorii, která přirozeným způsobem vysvětluje vznik a vývoj života, budou vnímat jako hrozbu ti, kdo se považují za Boží děti, a navíc Jemu zvláště drahé. Dějiny vztahů mezi vědou a náboženstvím vůbec, a evoluční biologií s křesťanstvím zvláště, nelze však vidět jednostranně jako dějiny vzájemného nepřátelství.
Charles Darwin sám celý život lavíroval mezi teismem a agnosticismem a mnozí významní představitelé anglikánské i katolické církve podporovali darwinismus, protože považovali evoluci přírodním výběrem za způsob, který si Bůh zvolil pro stvoření života. Domnívali se, že moudrosti Boží spíše sluší zařídit věci tak, aby se tvořily takříkajíc samy od sebe, než aby je On sám musel stvořit přímo. Papež Jan Pavel II. v roce 1997 dokonce vyslovil souhlas nejen s evolucí jako takovou, ale i s moderními teoriemi organické změny.
Na druhé straně jsme však byli během minulého století svědky několika vln náboženského fundamentalismu, pro jehož představitele je moderním Satanem – ne Nietzsche, který řekl, že Bůh je mrtev, ne Marx, který napsal, že náboženství je opium lidu, nýbrž... upjatý evangelík Darwin.
Antihájek i Antihalík Omezíme-li se na křesťanský fundamentalismus, který vznikl koncem 19. století v USA, máme co do činění s několika více či méně radikálními skupinami kreacionistů. Jednak jsou tu bibličtí literalisté, kteří čtou Bibli jako vědecký spis o dějinách naší planety. Pro tyto lidi je Země stará zhruba 6000 let a v téže době Bůh stvořil – najednou, nezávisle na sobě, během šesti dní – i všechny existující přírodní druhy včetně člověka, aby je poměrně krátce nato zahubil světovou potopou. Ještě v Darwinově mládí se někteří geologové snažili najít důkazy pro biblickou potopu, ale od té doby je jasné, že strukturu geologických vrstev a distribuci fosilií i existujících živočišných druhů vysvětluje mnohem lépe teorie evoluce než diluviální mýtus.
Rozumnější kreacionisté jsou si vědomi, že Bibli nelze číst doslova, a souhlasí s tím, že vesmír a Země jsou staré zhruba tak, jak to tvrdí současná věda. Věří však, že Stvořitel se musí tak či onak angažovat při vzniku života: možná jsou Stvořitelovy „dny“ dlouhé miliony let; možná Bůh čas od času stvoří nový živočišný druh; anebo jakožto Inteligentní plánovač občas přijde s nějakou tou „neredukovatelnou komplexitou“ (viz současná „teorie inteligentního plánu“).
Avšak ani s proevolučním stanoviskem katolické církve to není tak slavné, jak by se mohlo zdát z formulace v předchozím odstavci. Svatá kurie totiž schvaluje darwinismus pouze jako teorii původu našich těl – ale to, čemu křesťané říkají duše, nadále tvoří přímo Bůh. Jak je vidět, mezi fundamentalismem zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Petra Hájka (viz „Opičí proces naruby a po našem“, Orientace 23. 5. 2009) a kompromisem dr. Tomáše Halíka není tak velký rozdíl. Oba jsou Božími dětmi.
Postrach všech kreacionistů, cambridgeský biolog Richard Dawkins, je polovičatostí katolické církve zhnusen. V reakci na její stanovisko z roku 1997 dal Dawkins přeneseně najevo, že je mu milejší pan Hájek než dr. Halík: „Mám-li na výběr mezi echt fundamentalismem na jedné straně a obskurní, neupřímnou nekonzistencí římskokatolické církve na straně druhé, vím, čemu dát přednost.“ Dawkins je českému čtenáři znám jako autor knih Sobecký gen (česky 2003) či Slepý hodinář (česky 2002). Jeho nejnovější bestseller, přicházející na český trh pod titulem Boží blud, se nezdržuje detaily historie nejednoznačného vztahu mezi darwinismem a náboženstvím. Spíše se snaží dokázat, že bez ohledu na to, jakými peripetiemi se vztahy mezi teorií evoluce a náboženstvím reálně vyvíjely, darwinismus je s náboženstvím v rozporu. V tomto ohledu je tedy Dawkins zajedno s náboženskými fundamentalisty; na rozdíl od nich si však myslí, že ustoupit musí náboženství vědě, nikoli naopak.
Jiné magisterium?
Některé z Dawkinsových argumentů proti zastáncům détente mezi vědou a náboženstvím patří k nejoriginálnějším částem jeho knihy. Nejen někteří teologové, ale třeba i nedávno zesnulý paleontolog Stephen Jay Gould se domnívají, že věda a náboženství mohou koexistovat proto, že jejich „sféry vlivu“ se nepřekrývají. Zhruba řečeno, věda se zabývá fakty, náboženství hodnotami; věda se ptá, jak všechno funguje, náboženství se ptá, jaký to má smysl (Gould hovoří o „nepřekrývajících se magisteriích“).
Dawkins efektivně rozbíjí tuto teorii napadrť: Náboženství, jako je křesťanství, implikuje určité pojetí světa, tedy faktů. Podle tohoto pojetí má svět svého nadpřirozeného Stvořitele, jenž do něj zasahuje zázraky, odpovídá na modlitby atd. Takové pojetí světa musíme posuzovat jako každou jinou empirickou hypotézu – říkejme jí „hypotéza Boží existence“.
Aby dokázal, že takto chápou náboženství i sami teisté – tj. že teisté se v žádném případě nemíní nechat uzavřít do sféry pouhých hodnot – navrhuje Dawkins malý myšlenkový experiment: „...předpokládejme..., že se forenzním archeologům... podaří získat nějakou důkazní DNA, která by dokázala, že Ježíš skutečně žádného biologického otce nemá. Dokážete si představit, že by v tomto případě obhájcové náboženství jen krčili rameny a říkali něco jako ‚Komu na tom záleží? Vědecké důkazy jsou v teologických otázkách zcela nepodstatné. To je špatné magisterium! Nám jde výhradně o zásadní otázky a o morální hodnoty.‘ “
Dawkins si je jist, že bychom se dočkali zcela jiné reakce: „Vsaďte boty, že kdyby se někdy nějaké vědecké důkazy ve prospěch Boha objevily, teologové by po nich okamžitě skočili a vytrubovali by je na všechny strany. (Teorie „nepřekrývajících se magisterií“) je oblíbená proto, že žádné důkazy ve prospěch hypotézy Boží existence neexistují.“ V pozdější části Božího bludu nabízí Dawkins i argument proti „hypotéze Boží existence“ – tedy vlastně vyvrácení Boží existence. Tento argument je typicky darwinistický. Stručně řečeno, Dawkins uvažuje následovně: Podle teistů je hypotéza, že Bůh stvořil svět, údajně jednoduchá. Avšak představa bytosti, která by stvořila celý vesmír, udržovala ho v chodu, a kromě toho neustále komunikovala prostřednictvím modliteb s věřícími (tady na Zemi a třeba i na bilionech dalších obydlených planet), je představou čehosi natolik nepravděpodobně složitého, že je to „děsivá ukázka pohodlného nepřemýšlení“.
Dawkins si nebere servítky, a kvůli tomu si stačil vysloužit nenávist z řad náboženských fanatiků. Avšak i mnoho sekulárních liberálů se ptá, zda nesmiřitelný tón Božího bludu přispěje ke vzájemnému porozumění. Dawkins odpovídá, že na rozdíl od mnoha věřících nebombarduje interrupční kliniky ani nesměřuje dopravní letouny do mrakodrapů. Domnívám se, že s Dawkinsem nelze než souhlasit v tom, že hlavním zdrojem násilí v historii a zvláště v současnosti je náboženství, nikoli vědecká racionalita.
Náboženství jako biologický jev Dawkinsův spojenec, americký filozof Daniel Dennett v knize Breaking the Spell: Religion as a Natural Phenomenon doporučuje, abychom ve vlastním zájmu podrobili vědeckému zkoumání výbušný a potenciálně nebezpečný fenomén náboženství – abychom jej pojali jako biologický jev. Náboženství by se dle tohoto pohledu vyvinulo za nějakým účelem. Někomu nebo něčemu prospívá. Jednotlivým věřícím? Jejich skupinám (církvím, státům)?
Neměli bychom se spokojovat s takovými tradičními odpověďmi, protože řada orgánů a jiných biologických fenoménů se sice vyvinula za jistým účelem, ale časem ho pozbyla. Je také třeba brát vážně hypotézu, že náboženství je cosi jako „virus mysli“, který parazituje na našich mozcích. Dennett adresuje svou knihu svým spoluobčanům, věřícím Američanům, ve snaze přesvědčit je, že pochopení přirozeného původu a účelu náboženství nemusí nutně znamenat, že pro ně náboženství ztratí své kouzlo (odtud titul knihy). Něčeho podobného se ale Dennett stěží dočká.
Ačkoli se Dennett vyjadřuje – alespoň ve zmíněné knize – mnohem smířlivěji než Dawkins, oba jsou aktivními členy nového ateistického hnutí, založeného roku 2003, zvaného Brights movement. Dawkins mimochodem sponzoroval reklamní kampaň tohoto hnutí v podobě sloganu, který se objevil na britských autobusech: „Je pravděpodobné, že žádný Bůh neexistuje. Takže si přestaňte dělat starosti a užívejte si života.“
Ačkoli členové hnutí oficiálně odmítají, že by naznačovali intelektuální nadřazenost ateistů nad věřícími, termín „bright“ původně funguje v angličtině jako přídavné jméno, které znamená nejen „pestrý“, „veselý“, „zářivý“, „blyštivý“, ale i „inteligentní“ a „chytrý“. Zvláště Dawkins nemá daleko k přezíravému postoji vůči věřícím jako k „hlupákům“.
Dawkins, Dennett a ostatní brights by si snad měli připomenout, že sám Darwin považoval za krajně negentlemanské dotýkat se upřímně věřících (proto například držel v tajnosti určité své názory před svou hluboce věřící ženou). Avšak je možné, že by nám současní brights odpověděli, že náboženství si ještě zasloužilo nějaký respekt před sto padesáti lety, nikoli však dnes... V každém případě však jak Dawkins, tak Dennett ve svých knihách cosi s náboženstvím, jímž opovrhují, sdílejí. Převzali zcela konkrétní rys viktoriánské spirituality, totiž víru v morální pokrok – že se věci stále zlepšují. Oba věří, že jsme morálně stále lepší (mimo jiné v poměru k tomu, jak ze světa ubývá náboženství). Kanadský filozof Michael Ruse, sám stoupenec darwinismu, se domnívá, že podobných afinit mezi vědou a náboženstvím je řada, a na otázku, která zároveň tvoří titul jeho knihy Can Darwinian Be a Christian?, odpovídá opatrným yes.
Jedním ze zajímavých příkladů je mystičnost, ústřední rys každého teismu: k Bohu se můžeme přiblížit jen na určitou vzdálenost, ale většina základních otázek nám zůstane nezodpovězena. Tento postoj sdílí i řada darwinistů, kteří tvrdí, že přirozený výběr nás vybavil k tomu, abychom dokázali efektivně řešit více méně praktické problémy, ale nikoli abychom odhalovali metafyzické pravdy.
Nebo si vezměme problém fyzického zla, který trápí každého teistu, jenž věří, že Bůh je zároveň všemohoucí (takže má moc utrpení odstranit) i nekonečně dobrotivý (takže by měl chtít utrpení odstranit). Křesťanům může pomoci tento problém rozlousknout paradoxně sám Dawkins, neboť dokazuje, že existuje-li kdekoli ve vesmíru životní forma vykazující komplexní přizpůsobivost vůči svému prostředí, pak se tato životní forma musela vyvinout prostřednictvím přirozeného výběru. A součástí procesu přirozeného výběru je nutně mnoho bolesti a utrpení. Takže zvolil-li Stvořitel tento mechanismus, nemohl jinak než připustit i doprovodné fyzické zlo. Ruse tedy nejde tak daleko, aby jako Gould tvrdil, že věda není s náboženstvím v žádném rozporu. Spíše naznačuje, že „pro přesvědčeného darwinistu není nepřekonatelnou překážkou být křesťanem“.
Ruse je prostě optimista. Podobně jako Dennett doufá, že teisté ocení naturalistickou perspektivu, kterou jim nabízí. To Dawkins vítá konfrontaci. Kromě jeho argumentů považuji za přínosný právě onen neuctivý tón, jímž hovoří o náboženství. Ne že by tento tón urazil mnoho Čechů, z nichž většina je naštěstí nábožensky lhostejná. Ale doufám, že přivede k zamyšlení alespoň některé naše tvůrce veřejného mínění, kteří si zvykli předpokládat, že náboženství je něco, co si úctu automaticky zaslouží.
***
Boží blud
Richard Dawkins
V překladu Zuzany Cabajové vydalo
nakladatelství Academia, Praha 2009.
480 stran.
Breaking the Spell:
Religion as a Natural
Phenomenon
Daniel Dennett
Vydalo nakladatelství Viking, New
York 2006. 464 strany.
Can a Darwinian
Be a Christian?
The Relationship Between
Science and Religion
Michael Ruse
Vydalo nakladatelství Cambridge
University Press, Cambridge 2004.
254 strany.
Ačkoli členové Brights movement odmítají, že by naznačovali intelektuální věřícím jako k „hlup„ nadřazenost ateistů nad věřícími, zvláště Dawkins nemá daleko k postoji vůči ákům“
O autorovi| Tomáš Hříbek, filozof Autor vydal knihu Metafyzika antiindividualismu (2008) o filozofii mysli, v poslední době se věnuje filozofii biologie
