Praha chce zpět vrácený židovský majetek |
Františka Steindlerová vlastnila dům v Letohradské ulici. Tedy na pražské Letné, v současnosti jedné z nejvyhledávanějších čtvrtí. Tehdy se ale psal rok 1937. Františka Steindlerová zemřela, dům odkázala v závěti své dceři a vnučkám. Neměla ovšem přijít lehká doba. Už v roce 1940 byl dům arizován a zkonfiskován. Rodina naštěstí unikla. Je to dávný příběh a mohlo by se zdát, že má konec. Chyba lávky. Pokračuje i dnes, v roce 2021, kdy potomci Františky Steindlerové žádají hlavní město, aby dům rodině vrátilo.
Lhůta pro uplatnění restitučních nároků sice už zanikla, má to však svá ale. „Nikdy nebyl přijat žádný restituční zákon o židovském majetku, který by umožnil židovským obcím získat zpět historický majetek. Vláda Václava Klause přijala v 90. letech usnesení, aby obce a města tento majetek vracely, což se dělo nejčastěji formou daru,“ uvedl pro Lidovky.cz bývalý předseda Židovské obce v Praze Tomáš Jelínek. Ostatně podobně mluví i usnesení Ústavního soudu z roku 2018, v němž se říká, že darování majetku z morálních důvodů je možné.
Dědička Františky Steindlerová, Annie Kikayon, žádá Prahu přesně o toto – o vrácení ex gratia.
„Obracím se na vás s nadějí, že pověříte své spolupracovníky zpracováním celé věci, aby pražské zastupitelstvo společně s městskou částí Praha 7 mohlo s ohledem na morální a historické okolnosti navrátit naší rodině zbytek našeho domu, kde vyrůstala moje babička, po níž jsem byla pojmenovaná Anna, a který má pro mě i moji rodinu i citovou hodnotu,“ píše pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi (Piráti) Kikayon, jež je občankou Izraele, ale stejně tak i Česka.
Kromě domu v Letohradské ulici žádá také o pozemky na pražské Zbraslavi. Hlavní město však její žádost zamítlo. Před devíti lety postupovala stejně i městská část Praha 7.
Církevní restituce po čtyřech letech: Většina žádostí byla projednána, soudy trvají dál |
Současné vedení pražského magistrátu argumentuje tím, že matka Annie Kikayon už o vrácení majetku žádala v rámci restitučních zákonů. Soudy tehdy rozhodly, že nárok spoluvlastnického podílu ke třem čtvrtinám domu není oprávněný. „Nejzávažnější je ale skutečnost, že v obdobné situaci té vaší, kdy se z různých důvodů oprávněným osobám nepodařilo dostát některé ze zásadních podmínek, například identifikovat majetek, k němuž se měl nárok vztahovat, se bohužel ocitlo více rodin stejně v minulosti majetkově postižených. Nelze proto dělat výjimky, které skutečně ve výsledku znamenají založení nové křivdy,“ odpovídá žadatelce z pověření primátora radní pro majetek Jan Chabr (Spojené síly pro Prahu).
Jelínek ale namítá: „Zatímco Praha měla odvahu zasahovat do vztahu státu k Číně, v případě historických křivd obětí holokaustu a jejich potomků, kde má přímé kompetence věci napravovat, se schovává za úřednické kličky,“ míní bývalý předseda Židovské obce v Praze.
Rozmysleli si to
Případy navráceného, respektive darovaného majetku v Česku, potažmo v Praze, však existují. Známý je příběh, který se rovněž váže k Praze 7. V roce 1998 rozhodli pražští zastupitelé, že z morálních důvodů darují Pavlu Fuchsovi dům, jenž se také nachází na pražské Letné. Dům patřil jeho rodičům, kteří byli i se synem v roce 1943 deportováni do Terezína. Dům z roku 1938 připadl o dva roky později německému Vystěhovaleckému fondu.
Rodina dostala po válce dům zpět, v roce 1960 však matka Pavla Fuchse sepsala stručný dopis, v němž dům, a to včetně nesplacené hypotéky osmdesát tisíc korun nabídla státu. Ten ho o rok později převzal. Podle Fuchse byl převod proveden v tísni. Restituční výzva byla zamítnuta – z důvodu, že Fuchs neměl po roce 1989 české občanství. Zastupitelstvo následně rozhodlo o jeho darování.
Nechme stranou, že město si to později rozmyslelo a začalo se domáhat zrušení smlouvy o darování. Faktem je, že je to praxe, ke které lze sáhnout.
Neděje se ovšem tak často, jak by možná mělo. Především co se týká židovského majetku, o který přicházely rodiny za druhé světové války. Podle Jelínka, jenž pracoval i v kanceláři prezidenta Václava Havla, chybí do dnešního dne práce, která by kvantifikovala účinnost restitučního zákonodárství v oblasti nemovitostí po roce 1945 a 1989. Věnoval tomu ostatně i jednu kapitolu v knize Bílá místa ve výzkumu holokaustu. Kniha sice vyšla v roce 2014, podle Jelínka to však platí dodnes.
Příjmy se mají danit, církevní restituce jsou předražené, konstatoval Babiš |
„Když jsem byl úředníkem u Václava Havla, dostal jsem úkol, abych zkusil zjistit, jak je to s židovskými restitucemi. Zda jsou úspěšné, nebo ne. Tehdy jsem si zkoušel vyžádat na úřadech statistiky, ale nešlo to. Nikdo pochopitelně formálně nesleduje židovský majetek ani nepoužívá nacistickou klasifikaci bývalých majitelů,“ líčí Jelínek.
Existuje jen odhad, ke kterému se Jelínek nakonec dobral skrze seznam nemovitostí Vystěhovaleckého fondu. „Našel jsem seznam arizovaných pojistek na nemovitosti. Psal jsem tehdy knížku o pojišťovnách za okupace a náhodou jsem na to narazil. Věděl jsem, že to je to, co hledám,“ vypráví Jelínek. Za nacistů totiž platilo, že veškerý arizovaný majetek musí být pojištěný u jedné pojišťovny. Ta se stala pro Jelínka klíčem k nalezení kýžených nemovitostí. „Testoval jsem pak, zda skutečně jde o arizované nemovitosti,“ uvádí Jelínek. Na co tedy přišel?
Praze až polovina majetku
Seznam Vystěhovaleckého fondu obsahoval v Praze 1009 objektů identifikovaných podle čísla pojistné smlouvy. Celková pojistná částka všech těchto nemovitostí v tehdejších cenách činí 590 milionů korun. U 930 objektů je uvedena městská část I až XIX, podle tehdejšího číslování, v některých případech i název ulice. Většinu nemovitostí je dnes možné identifikovat. Jelínek se tehdy zaměřil na domy, jež v době zkoumání vlastnila Praha či bytová družstva a společenství vlastníků bytových jednotek, nebo na domy, které byly privatizovány. Nemovitosti, jež byly prodány právnickým osobám, Jelínek nebral v potaz, jeho odhad je tak s největší pravděpodobností podhodnocený.
Výsledkem Jelínkova pátrání bylo zjištění, že Praha se po roce 1989 stala majitelem přibližně poloviny za okupace arizovaných nemovitostí.
