Úterý 25. ledna 2022, svátek má Miloš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Nadaní lidé bývají trnem v oku

Česko

DIALOG Ve dvaatřicátém roce společného života prohlašují Eva a Václav Hudečkovi, že jejich soužití je pro ně stále největším darem.

Před půlstoletím dostal pod stromeček své první housle. Bylo mu pět a půl roku. Ani po padesáti letech Václav Hudeček nezapomněl na úděl „zázračného dítěte“. Coby uznávaný houslový virtuos dnes posílá do světa nové talenty. Pomáhá mu v tom jeho žena Eva, kdysi populární herečka, patnáct let už autorka knih, které se čtou, a scenáristka seriálu, který se reprízuje.

* LN Říkáváte s oblibou, že ty první housličky pro vás otec vymyslel, aby ukáznil váš přílišný temperament. Podařilo se to?

VH: Trochu asi ano. Já byl opravdu nebezpečné dítě, čmáral jsem po zdech a podpaloval všechno, co hořelo. Tatínek to chtěl nějak zmírnit, a tak mi koupil housle-čtvrtky. Napřed jsem tahal jenom smyčcem po provázku mezi dvěma židlemi, protože na housle jsem ještě nedosáhl. Ale už od pěti mě učil noty, tvrdil, že jejich znalost a schopnost hrát na nějaký nástroj patří k základnímu vzdělání.

* LN Jeho intuice byla správná. V patnácti jste už přece hrál s Královskou filharmonií v Londýně a potkal se se svým skvělým učitelem Davidem Oistrachem. Karty byly rozdány. Mohlo být vůbec něco jinak?

VH: Nebýt toho, čemu dodnes říkám zázrak, jaký mě potkal hned na začátku, možná jsem houslistou ani nebyl. Já ještě, ani když jsem už absolvoval první ročníky na konzervatoři, vlastně nevěděl, jestli nebudu lékařem nebo něčím úplně jiným. Až ta zvláštní šťastná shoda, která se odehrála během pouhých čtrnácti listopadových dní v roce 1967, mě navedla na dráhu houslisty.

* LN Co se tehdy stalo tak zásadního?

VH: Dvanáctého listopadu jsem hrál v Londýně, třináctého jsem potkal Davida Oistracha a týden nato jsem v Rudolfinu absolvoval koncert vítězů soutěže Concertino Praga - v patnácti jsem se dostal na pódia, na která se někteří kolegové propracovávali léta a mnohým se to ani nepoštěstilo. A vlastně šlo o osudovou náhodu. Jako nadějného mě vybrali do Mezinárodního tábora míru v jižním Walesu, kde trávily prázdniny společně britské a české děti. Někdo tancoval, někdo zpíval, já hrál na housle. Vytvořili jsme český program, se kterým jsme objížděli Anglii. Správce tohoto umělecky zaměřeného tábora mě doporučil waleské BBC a tam se mnou natočili dvouhodinový program. Druhý den část z toho odehráli v raním pořadu Good Morning, Wales, ten slyšeli členové Královské filharmonie, kteří v tu dobu jeli turné po Anglii. Předpokládali, že jsem nějakej Rusáček, a přes agenturu Viktora Hochhausera, který tehdy zastupoval sovětské umělce, mě vyhledali a pozvali na koncert v Londýně. Viktor na mě upozornil Davida Oistracha, zprostředkoval setkání, ten si mě poslechl a nabídl mi, že mě bude učit na moskevské konzervatoři. Samé šťastné náhody. Osud to tak asi chtěl.

Pokračování na straně 14

Dokončení ze strany 13

* LN Konec šedesátých let, otevírající se hranice - jenže to brzy pominulo. Jak na léta, v nichž i ona startovala svou kariéru herečky, vzpomíná Eva Hudečková?

EH: Šedesátá léta pro mě byla dobou krásných snů, objevů a nadějí, představovala jsem si život jako vydařený román. Vášeň pro literaturu mě přivedla k herectví. Chtěla jsem být prostředníkem velkých autorů, vysílat jejich myšlenky z jeviště nebo z obrazovky přímo k srdcím diváků. Považovala jsem to za úžasný úděl a smysl herecké práce. V osmašedesátém roce mě přijali na DAMU. Studentská léta napovídala, že mnohé z mých představ se vyplní, ale brzy nastala doba úpadku, místo tvoření docházelo k pitvoření podle politických šablon. Odkazy velkých autorů byly pro totalitní režim nebezpečné. Z mnohých příležitostí sešlo, do výroby šly jen látky, které se zamlouvaly stranickým funkcionářům a cenzorům. Řada vynikajících autorů a režisérů byla zbavena možnosti pracovat, někteří emigrovali. Přetrhla se staletá kulturní návaznost, kde se žáci učili od těch nejlepších učitelů. Množil se nevkus, neumětelství a šlendrián.

* LN Hrála jste ale v různých televizních inscenacích, hostovala v několika pražských divadlech, měla velké role filmové...

EH: Jistě, zažila jsem v průběhu své herecké kariéry povznášející období, třeba při práci s režisérkou Věrou Jordánovou, s Aloisem Müllerem na Kamenném řádu nebo s Václavem Vorlíčkem na komediích Miloše Macourka. Nicméně rozčarování ze stavu věcí ve mně rostlo a sílila nespokojenost. S tvůrci nepřijatelnými pro režim, se kterými jsem toužila pracovat, mě pojilo přátelství, nikoliv společné dílo. Naopak jsem často pracovala s lidmi, se kterými jsem pracovat nechtěla. Takže jsem v polovině osmdesátých let přestala hrát. Cítím vděk za herecká léta, za úspěchy, ztráty i nálezy, mnohému jsem se naučila. O lidech i o umění. Uvědomila jsem si, co chci a co nechci.

* LN Nikdy jste svého rozhodnutí odejít nelitovala?

EH: Ne. Psaní mě rychle chytlo. Očaroval mě „svět ticha“, niterné rozjímání. Neomezená svoboda, která autorovi umožňuje promlouvat svou duší, být sám za sebe, bez svěrací kazajky, kterou mu nasazují a utahují jiní. Herectví je nesvobodné povolání, jste závislí na spoustě lidí, které si nevybíráte, spíš oni si vybírají vás. Velice závisí na tom, na koho narazíte, jak vaše schopnosti využije a prezentuje. Následky mohou být fatální. V dobrém i ve zlém. Já jsem ráda svým pánem.

* LN Při psaní ale také musíte najít adresáta, nepíšete si jen do šuplíku...

EH: Psaní považuju za dialog mezi autorem a čtenářem. Můj příběh, moje myšlenky, moje vidění světa, to je autentická zpráva srdce, paprsky duše vyslané do éteru. Podaná ruka druhému člověku, který nese svůj úděl, někdy sladký, někdy trpký, zrovna tak jako já. Mám ráda své čtenáře, panuje mezi námi porozumění. Jsem šťastná, když mi píší, že v mých knihách nalézají odpovědi na otázky, které kladou sami sobě a které je trápí. VH: Lidé za mnou na koncertech chodí s Evinými knihami, abych jim je taky podepsal. Těší mě to, i když s nimi nemám nic společného. Vyjma Sedmihláska, toho mi Eva napsala k padesátinám...

* LN Třeba o vás a o vašem soužití ještě napíše, to teprve bude bestseller!

EH: To asi ne, byla by to moc pozitivní knížka, a to se prý teď nenosí. Ze všech darů, které mi bůh dopřál, nejvíc děkuju za svého muže a za své blízké.

* LN Potkali jste se na natáčení filmu Zdeňka Podskalského, když Václav hrál sám sebe a vy jeho obdivovatelku. To už je hodně dlouho a pořád si jeden druhého pochvalujete...

EH: Taky mi to vrtá hlavou. Manželé se běžně vidí ráno u snídaně, pak jsou celý den v práci, potkají se až u večeře. My jsme spolu třicet dva let, téměř nepřetržitě, od rána do večera. Baví nás to. Společně hledáme motivaci pro život. VH: Pořád něco vymýšlíme. Třeba luhačovické kurzy pro mladé muzikanty. Dvanáct let sháníme peníze, abychom každoročnímu nejlepšímu účastníkovi mohli darovat mistrovský nástroj. Nejtalentovanější děti pocházejí obvykle z rodin, kde mají hluboko do kapsy, a koupě takového nástroje je pro rodiče nemyslitelná. Proto na sebe bereme úkol oslovit mecenáše, kteří mohou pomoci. Někdy se takoví lidé přihlásí i sami, většinou chtějí ale zůstat v anonymitě. Zaplatí housle, které pro nás mistr houslař postaví, a my jimi pak obdarujeme toho nejlepšího. EH: Chceme nadaným dětem usnadnit cestu. Můj muž jim předává své bohaté profesní zkušenosti, bere je na vánoční turné a uvádí je na pódia, kde získávají jistotu, zbavují se trémy a pak si třeba troufnou i na nějakou prestižní mezinárodní soutěž. Samotný start kariéry interpreta vážné hudby je totiž otázkou velmi nákladnou. Je fajn, když se to podaří, i když od startu k cíli je daleko. Jak se v naší zemi nakládá s talenty, aby dostávali příležitosti a mohli své umění rozvíjet, to je smutné a zahanbující vyprávění. Ale občas se nám podaří i velké vítězství jiného druhu...

* LN Například?

VH: Představte si - loňská účastnice našich kurzů, Barborka, měla strašně silné brýle. Říkal jsem jí „takový hezký oči, ty je škoda neukazovat. Vždyť přece existují kontaktní čočky“. Ona mi na to odpověděla, že má patnáct dioptrií a ještě astigmatismus a že čočky pro ni by byly moc drahé. Navrhl jsem, že se to dá odstranit třeba chirurgicky, a ona zase, že operace stojí až padesát tisíc pro jedno oko. „A já si teď šetřím na housle,“ řekla mi. Tenkrát jsem už ale věděl to, co ona netušila, totiž že vyhraje. Pak nás napadlo, že nezůstane jen u houslí a že seženeme peníze na Barborčiny oči. Ve Zlíně působí slavná Gemini klinika, kde operovali Tomáše Baťu i pana prezidenta Klause... a jak jsme tak o tom s Evou mluvili, poslouchala nás zlínská paní primátorka Irena Ondrová a slíbila, že se u pana primáře Stodůlky poptá. Výsledek je takový, že na klinice Gemini udělali operaci zadarmo. Vánoční turné už jela Barborka bez brýlí a má nula dioptrií. A to jen proto, že jsme nahlas přemýšleli a lidi v tom zázračném zlínském kraji hned začali pomáhat. Potvrdilo se nám, že člověk se nemá nikdy vzdávat. Že když se mu něco nedaří, je to většinou tím, že se málo snažil. Když vydržíte, přijdou vám na pomoc skvělí lidé, třeba jako hejtman zlínského kraje Libor Lukáš, který ví, jak důležitá je kultura pro každé lidské společenství.

* LN Vám také lidé zamlada pomáhali?

VH: Všichni moji učitelé, profesor Snítil na AMU, David Oistrach, lidi v zahraničí. Ale doma? To myslím, že ani ne. Spíš naopak. Když jsem například dostal nabídku od prestižní světové firmy Decca na exkluzivní smlouvu s tím, že mi ještě koupí stradivárky a já jim je potom budu nahrávkami splácet, tehdejší ředitel Supraphonu Šeda řekl mému otci: „Přece byste kluka neprodal cizákům? My mu taky koupíme nástroj a bude z něj český houslista.“ Povolení, ke kterému měl jedině on oprávnění, mi nedal, a tak táta za mě tu nabídku musel odmítnout. A pan Šeda už ho nikdy nepřijal. První nahrávku v Supraphonu jsem vydal až v roce 1992. Do té doby jsem natáčel pro Panton, všechno se prodalo i v zahraničí, ale naše největší vydavatelství ani nadále nemělo zájem. A nástroj ze sbírky Hudebního muzea mi půjčili až v roce 1990. Už jsem ho sice vrátil, aby si jej mohli půjčit zase jiní talentovaní muzikanti, protože sám vlastním krásné nástroje, na které jsem hrával a ke kterým jsem se po letech opět vrátil. Ale když se ptáte na ty, co mi doma pomohli, řekl bych, že je spočítám na prstech jedné ruky. Nicméně, díky bohu za ně, že byli a jsou!

* LN Byla v tom závist?

EH: Možná. Tím, že jsem začínal jako hodně mladý, měl jsem rozhodně hvězdný start, slečny na koncertech omdlívaly a vždycky bylo narváno jako na rockových produkcích zahraničních hvězd, jsem asi leckterého kolegu popudil. Já je do určité míry chápu, je to lidské. EH: Po zlých zkušenostech můžete zahořknout a ztěžovat život jiným, nebo se stát velkomyslným pomocníkem. Nadaní lidé bývají kdekomu trnem v oku, potřebují zastání, protože jim zpravidla není dáno bránit se podlosti a umět prodat sám sebe. Uděl osvíceného mecenáše je z nejšlechetnějších, jaké znám.

* LN Mohli byste si dobře v klidu žít, jezdit po světě...

VH: Toho si užíváme až dost, já hraju ročně na sto padesát koncertů a moje publikum mi zůstává věrné, moje žena píše nádherné knihy a scénáře, práce nám přináší naplnění a radost. Co chtít víc? Věnovat se tomu, co má smysl a nenechat se odradit útoky nepřátel, nepropadat poraženeckým náladám. Stále hledat správnou cestu a spřízněné duše. EH: Nic z toho, co má v životě hodnotu, nezískáme rychle ani snadno. Rosteme s každým pokusem o nápravu věcí, ve službě nějakému vyššímu principu. Největší mudrci se shodují, že člověk stoupá v ceně, když žije pro druhé. Já dám na chytré rádce. A svět, na kterém je potěšením pobývat, je pouze dílem dobrých lidí.

* LN Dostal jste vyznamenání od prezidenta. Překvapilo vás to?

VH: Samozřejmě a moc si toho vážím. Potěšilo mě především to, že vyznamenáni byli čtyři zástupci vážné, nebo lépe, seriózní muziky - Jiří Kout, Ilja Hurník, Jirka Stivín a já... To nemá v novodobé české historii obdoby. Ukazuje se tak, že se přece jen, byť pomalu, něco k lepšímu obrací. I když spotřební „kultura“ válcuje tu seriózní a i když veřejnoprávní televize zrušila už všechny pravidelné pořady komorní muziky, které měly svou dobrou tradici. Nebezpečí tkví v tom, že když lidem vymýváte mozek, snadno uděláte hvězdu (i politickou) z kdekoho. EH: Bezmezná svoboda, utržená ze řetězu, která neklade důraz na odpovědnost, na dobré mravy a vytříbenost kultury, může být pro společnost zdrojem chaosu s neblahými následky. Mám ráda svou zemi, chci ji vidět láskyplnýma, ale spravedlivýma očima. Za mého života dostala strašně zabrat, před osmnácti lety jí svitla nová naděje. Záleží, v co se promění, zda v kvetoucí zahradu, nebo zaplevelenou divočinu, pustou krásy a smyslu. Každý z nás je obrazem svých snů a skutků. Naše země bude zkrátka taková, jací jsme my. A jestli má být kloudným místem k žití, máme všichni co dělat.

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Mohlo by vás zajímat