Půvab „idiotích“ textů kdysi spočíval ve zdánlivě bezelstné hře s významy, symboly, neuchopitelnými narážkami, v nichž publikum zmítané vlnami nadějí a depresí z počátku normalizace nacházelo uvolnění a spikleneckou spřízněnost. Kdo byl „idiot“ a kdo se mu smál, bylo zřejmé.
Skoumalova muzika tehdy navozovala docela jiné asociace, než bylo zvykem (Tak jako ve staré Anglii) a v kontrastu s Vodňanského „infantilními“ nápady vznikalo dráždivé napětí. Skoumal obratně využíval různých stylů, mystifikoval, parodoval a Vodňanského texty u skladatele, pianisty a spoluinterpreta Skoumala nacházely víc než živnou půdu. Nakonec se autorství některých písní, říkaček a sentencí prolnulo.
Ptáš se, jak mi dupou králíci V úterý se hrálo v sestavě o něco pozdější, než bylo o premiéře: kromě V + S a bez zesnulého Václava Štibicha (jenž kdysi spal během představení na kanapi, které na jevišti zbylo z Hodinového hoteliéra, a čas od času se probral a přednesl nějakou básničku) si zavzpomínali na někdejší účinkování v Činoherním klubu i semaforský muzikant Pavel Greifoner (basa) a výtvarník Jiří Slíva u bicích, „Miláčka“ si s Janem Vodňanským zazpívala i Táňa Fischerová.
Písně typu Jak mi dupou králíci nebo Maršálové zlidověly a po čtyřiceti letech je hlediště zpívá s sebou, ani rozklady třeba o produktivitě práce diváka a herce podpořené matematickými vzorci na tabuli prach nezavál. Někdejší hříčky s tehdy povinnou ruštinou jako by náhle znovu rezonovaly. Dnes jsou všechny jinotaje ovšem dávno rozluštěné, přesto je až s podivem, jak stále fungují. Možná je to jako s Cimrmany - všichni už vědí, o čem se bude hrát, a pořád je to baví. Proto, že hloupost neumřela, politika není chytrá a lidi se jí radši smějí, než by si připustili, že jsou jejími obětmi?
